Kde sis hledala jako dítě kamarády?

První kamarády mi dohodila mamka. Bylo pro mě hodně důležitý, že měla svoje kamarády, kteří měli děti zhruba v mém věku, takže jsem se s těmi dětmi mohla kamarádit. A pak se mě snažili dát rodiče do co nejvíc kroužků, což v mladším věku fungovalo.

Nikomu z kamarádů jsem přímo ani já ani rodiče neříkala, že jsem osvojená, takže to nikdo nevěděl. Naši ani s nikým neřešili, jakého jsem etnika. Chtěli to nechat na mně, abych se já rozhodla, až budu větší, jak to budu chtít pojmout. Až později jsem to některým z nich sama řekla. Někteří z nich mě litovali, ale já necítím, že by k lítosti měli mít důvod. Adopce je normální věc, která se děje po celém světě. Rozhodně to není důvod, aby se se mnou někdo nebavil. Dneska už lidi kolem mě reagují spíš tak, že to je „hustý“. Jen se vždycky zeptají, jestli jsem hledala svoje rodiče.

A hledala jsi je?

Zajímalo mě, kdo jsou. Rodiče mi pak sehnali fotku matky a dopis od ní, kde vysvětlovala, co se stalo. A já s překvapením zjistila, že je to pro mě spíš cizí paní. Ozvala jsem se jí pak kolem 18 let přes sociální sítě, protože mi psala k narozeninám a svátkům. Ale nemám potřebu to nějak víc řešit.

A pak se něco změnilo?

Asi od 11 let už jsem nechtěla nikam chodit, protože ségra začala randit a já ji najednou neměla k dispozici. A to mě tehdy hodně rozhodilo. Nebyla jsem připravená být jen sama za sebe. Kromě toho jsem předčasně vyspěla a začala jsem být i emocionálnější.

Ve škole to začalo být taky těžší. Spolužáci se mi za zády posmívali kvůli vzhledu i oblečení. Částečně to bylo i rasisticky podbarvené.

Řešila jsi někdy nějak to, jakého jsi etnika?

To bylo horší. Asi od pěti let jsem to začala vnímat, protože mi dva kluci začali říkat „asfalte“. Tehdy jsem to moc neřešila. Myslím, že jsem to ale zas tak moc nikdy neřešila. I když mi to bylo nepříjemný, nechala jsem to být. Bylo mi nějak od malička jasný, že jestli tohle někdo řeší, pak to je jeho hloupost a ne moje téma.

A za koho se považuješ dneska?

Nemám potřebu se přiřazovat k nějakému etniku. Jsem svůj vlastní člověk. Navíc v dnešním světě, kde se lidé stěhují klidně na druhý konec světa, pozbývá etnicita na významu.

A věděli to tvoji rodiče?

Tím, jak už si starší ségra začala hledat svoje kamarády beze mne, ztratila jsem na nějakou dobu důvěru v rodinu. Měla jsem pocit, že si to musím vyřešit sama, takže jsem jim dlouho nic neříkala. Navíc jsem měla pocit, že bych rodiče zklamala.

Až kolem 7. třídy už to bylo tak, že jsem nechtěla chodit do školy. Naštěstí rodičům došlo, že je něco špatně. Bohužel ve škole nějak nechápali, co potřebuju ani poté, co jim to rodiče zkoušeli říct, takže jsme se společně s rodiči nakonec rozhodli, že změním školu. A to pomohlo.

Pokud to rodiče budou řešit se školou, měli by to vždycky řešit se souhlasem dítěte, jinak je větší riziko, že se pak bude dítě cítit ještě hůř.

Bohužel tím tvoje problémy neskončily…

Neskončily, ale dostala jsem se na střední školu a dokázala jsem i díky dobrým učitelům, kteří měli pochopení, dojít až k maturitě.

Pak jsem se měla začít rozhodovat, co chci dělat, a naplno se projevily deprese. Tížil mě pocit, že nejsem k ničemu. Navíc jsem si vybírala do té doby špatné kamarády, kteří mě jen využívali. Dodnes mi třeba dluží i dost peněz. Měla jsem pocit, že si ani dobré kamarády nezasloužím.

Ségra si taky v období dospívání prošla špatnými vztahy, takže jí došlo, že má i mě a že mě má ráda. Pomohlo tomu i to, že má teď už několik let super přítele.

Co přesně tedy mohou dělat rodiče, aby dítě v tak těžkých situacích podpořili?

Myslím, že pomáhá, když se nevyděsí, ale naopak dodávají klid. A když se dokážou dítěte dobře v klidu ptát, co se děje, dítě může vnímat, že se ho opravdu snaží pochopit. Teprve pak se můžou zeptat, jestli mohou nějak pomoci.

Jsou nějaké reakce, které naopak nelze doporučit z tvé vlastní zkušenosti?

Ano. Jsou to věty typu: „Přestaň s tím.“ „Nevymýšlej si.“ „Přestaň se válet a jdi něco dělat.“ A taky, když se to rodiče snaží řešit dřív, než dítě cítí, že to opravdu pochopili.

Je možné nějak pomoct rodičům, aby se dokázali bavit s dítětem bez strachu z toho, že se dozvědí věci, které budou těžké i pro ně nebo ze kterých budou mít sami pocit bezmoci?

Ten strach bohužel přijde na 100 %, ale pokud se tomu budete víc a víc vyhýbat, tak se to tím jen zhorší. Lepší je to řešit co nejdřív, abyste měli svůj strach co nejdříve pod kontrolou. Dítě bude dřív moci otevřeně sdílet, co se děje a postupně si začít hledat cestu k pomoci.

Chodila jsi na nějaké terapie?

Vyzkoušela jsem toho dost, ale pomohlo mi to vždycky jen na chvíli. Bylo fajn se vypovídat, ale postupně mi připadlo, že nejvíc si musím pomoct sama. Mým nejlepším terapeutem je můj králíček. Vyslechne mě a já si pak najdu cestu, jak věci dělat líp.

Ale tohle má každý jinak. Rozhodně si myslím, že kdyby někdo prožíval to, co já, měl by na terapii jít a pak si říct, co mu nejlíp funguje.

A jak bys popsala svůj dnešní život?

Po dvou letech od maturity začínám mít pocit, že konečně vím, co chci dělat. Chci pořádat kurzy vaření a učit děti i dospělé vařit různé druhy kuchyní, českou i zahraniční. A i když je to těžký, tak si za tím jdu, protože konečně dělám to, co chci já.

O svůj příběh se s Rodinnou sítí podělila Kristýna.

Zdroj:  Rodinná síť