„Necítila jsem nic“, poslouchám Jarku, která se po letech „neúspěšných“ bolestivých umělých oplodnění a dlouhého čekání na dítě najednou ocitla tváří v tvář dítěti, které se jí nenarodilo. Čekala, že bude cítit žár v srdci, obrovskou lásku a dojetí. Půlroční miminko bylo krásné, ale ona si ho nezamilovala hned od začátku. Je proto špatná máma? Dnes jsou spolu dva roky a dala by za něj všechno, má však pocit viny z toho začátku. Kousek po kousku ji učím odpustit si. Kdo řekl, že na začátku hlubokých vztahů je vždy ohňostroj? Kdo řekl, že v rodičovství máme jen příjemné emoce?

„Byla jsem nervózní, měla jsem žaludeční potíže a pořád mám pocit, že jsem si to naše první setkání ani neužila,“ vzpomíná na první setkání s adoptovanou dcerkou Klaudia. „Myslela jsem tehdy víc na svého muže, jestli zvládne mít maličkou rád. Velmi trpěl tím, že mi nemůže dát dítě. Byla jsem ale okouzlená, jak si ho malá získala, a když jsem je oba viděla v těsné blízkosti, věděla jsem, že ji budu milovat.“ Klaudia s Rasťem jsou dnes adoptivními rodiči dvou dětí školního věku. Někdy říkají, že jsou vyčerpaní, protože obě děti potřebují při vzdělávání hodně jejich podpory. Kdo řekl, že první setkání budoucích rodičů s jejich dítětem si musí bezpodmínečně „užít“? Kdo řekl, že rodičovství je bez námahy?

„Kdyby nebyl můj muž, já bych ji nikdy nechtěla, on ji miloval hned od začátku a byl jejím otcem ještě dříve, než ji poznal. Já jsem se učila od něho, jak milovat cizí dítě. Jak milovat dítě, o jehož původu máš náročné informace. Jak milovat dítě, které se bude vyvíjet úplně jinak než jiné děti. On ji miloval takovou, jaká byla, a nedal se ničím zastrašit. Byl a je mi obrovským vzorem. Díky němu jsem se naučila být mámou naší rozkošné dcerce a díky němu mě naše dcera naučila, o čem je skutečný život.“ Silvie s Majem jsou rodiči 14leté Matildy. Silvii už přes 12 let na základě jejího zájmu provázíme rodičovstvím. Matilda patří k dětem, které potřebují náročnou péči, a je možné, že své rodiče bude potřebovat v každodenním životě i v dospělosti. Kdo řekl, že v rozhodování o konkrétním dítěti si máme být stoprocentně jisti? Kdo řekl, že v rodičovství nemáme nikdy pochybovat?

„Nejprve jsem ho nechtěla vidět. Neuměla jsem si představit mít ráda dítě romského původu. Můj muž byl také nejistý. Nikdy nezapomenu, co mi tehdy moje máma řekla. ,Přestaň vybírat kůži a genetiku. Jednoduše se staň mámou tomu, kdo mámu potřebuje.“ Moc mi to pomohlo postavit se svému strachu.“ Eva s Patrikem jsou dnes rodiče dvou teenagerů. Jsou do nich úplně zamilovaní. Před pár lety se s námi začali setkávat, protože jejich děti začaly čelit rasistickým projevům od vrstevníků a oni, jejich rodiče, to nechtěli nechat jen tak. Díky porozumění a proaktivnosti učitelů se klima ve třídách pro obě děti výrazně zlepšilo a v současnosti ve třídách prožívají psychické bezpečí. Obě děti jsme zapojili do našich podpůrných vrstevnických skupin a s celou rodinou procházíme léčbou jejich životních příběhů. Podporujeme hlavně dospělé, aby zvládli podpořit děti. Pomoci dát stopku rasismu za branami tříd však musíme všichni. Kdo řekl, že rodiče mají všechno zvládnout sami? Kdo řekl, že my kolem nemůžeme nic?

Jak vypadá „správná“ adoptivní máma, táta, rodina? Kdo řekl, že je na to přesná forma a odpověď? Adoptovat si dítě podle nás znamená to základní a zásadní: stát se rodičem tomu, kdo rodičovství existenčně potřebuje. Adoptovat znamená „dát se“ dítěti a poskytnout mu svým chováním v dlouhodobém vztahu bezpečí, blízkost, něhu, vroucnost, uklidnění a přijetí, jednoduše hluboký stabilní vztah.

Je v pořádku prožívat v souvislosti s adopcí různé emoce. I ze strany dospělých, i ze strany dětí. Pokud jsou pro nás dlouhodobě nepříjemné, můžeme vyhledat odbornou pomoc. Kdo řekl, že to není zodpovědné?

Zdroj: Rodinná síť