Tereza strávila první měsíce života v kojeneckém ústavu. Její biologická matka – Češka – se ji kvůli složité životní situaci rozhodla nechat po porodu v nemocnici. Dostala se do adoptivní rodiny, kde s ní o tom, jak se v rodině vzala, odmala mluvili otevřeně. „Přišlo mi logické a přirozené, jak se naše rodina dala dohromady – že si mě vybrali v domě plném dětí,“ říká.

S otázkou etnického původu to však bylo složitější. „V roce 1993 se totiž v kojeneckém ústavu etnicitou nikdo nezabýval,“ vysvětluje. Zdravotnický personál tehdy chybně určil, že je asijského původu, což vedlo v rodině ke vzniku divokých teorií – neshodli se, zda má Tereza kořeny na Blízkém východě, v Itálii, nebo někde úplně jinde. „Každý měl k tomu svou teorii,“ říká.

Vysvětluje, že situace, kdy se nemohla s ničím a nikým identifikovat, pro ni byla těžká. „Hlavně proto, že se mě na původ pořád někdo ptal. Bylo to ponižující. Zároveň jsem tíhla k české kultuře a společnosti, ale ta mě vyčleňovala,“ zmiňuje Tereza. Otázky na původ podle ní nejsou ospravedlnitelné zvědavostí, považuje to za věc sociální inteligence. „Na co bych se nezeptala člověka, který se nijak neliší vzhledem, se nebudu ptát ani nikoho jiného,“ vysvětluje.

Tereza z doslechu ví, že se někdy cizí lidé skláněli nad kočárkem její adoptivní matky a dohadovali se „s kým se asi spustila“. Ve škole ji zase učitel oslovoval „Ameriko“. Podobných situací nepřestalo ubývat ani v dospělosti. Na poště po Tereze automaticky chtěli povolení k pobytu. U lékaře s ní zase kvůli barvě pleti mluvili, jako by měla hendikep. „Personál se mnou mluvil nejen tak, jako kdybych nebyla z Česka, ale jako bych navíc měla nějakou mentální retardaci. Mluvili na mě nahlas, zřetelně, jako bych právě vypadla z UFO a byla první den na světě,“ vzpomíná na nepříjemné zážitky.

O zážitcích adoptované míšenky začala před několika lety psát blog a postupně i knížku Jako liči. Název odkazuje k tomu, že má sice „exotickou skořápku“, ale uvnitř je „bílá“. Projekt jí částečně pomohl napojit se na afročeskou komunitu, od níž se jinak kvůli čistě české výchově cítila odtržená. „Najednou jsem mohla svou zkušenost sdílet s rodiči jiných míšených dětí nebo je trochu uklidnit,“ říká.

Největší odměnou pro Terezu prý je, když jí někdo napíše, že si díky jejím textům uvědomil, že se kdysi zachoval podobně, a bude si na to dávat pozor. „Lidi v Česku jsou hrozně fajn, ale někdy máme zkraty, které někomu jinému ublíží, tak to pojďme zkusit nedělat,“ vyzývá.

Celý rozhovor si můžete poslechnout ZDE. 

Zdroj: Rodinná síť (převzato z webu Aktuálně.cz)