Naše paní sociální byla moc příjemná, ani psychotesty nám nepřišly tak strašné, jak jsme předem slyšeli, nikdo po nás nechtěl posudek od zaměstnavatele. Také přípravy v Kolíně byly super, během nich jsem otěhotněla. Rozhodli jsme se však zatím nikomu nic neoznamovat, bylo příliš brzy. Potratila jsem po prvním víkendovém bloku příprav, kvůli pobytu v nemocnici jsme se těch posledních nemohli zúčastnit. Paní v Kolíně byly moc milé, když jsme jim zavolali, umožnily nám přípravy dokončit s následující skupinou, za což jsme jim dodnes vděční.

Na vytoužený telefon jsme čekali zhruba rok. Je fakt, že manžel neustále volal na kraj, že už se těšíme a jestli je něco nového. Tou dobou kraj bombardovala i jedna skvělá přechodná pěstounka, která měla v péči chlapečka, kterému bylo 6 měsíců. Nějak do sebe vše krásně zapadlo a telefon zazvonil. Pocity nelze popsat, asi si to hlava nechtěla připustit, bála jsem se radovat a vůbec si z té doby nevybavuji euforii, ale spíš strašné otupění. Naštěstí šlo vše bleskem, ve středu telefon, ve čtvrtek schůzka na úřadě a fotografie oplácaného nazrzlého batolete. Dnes už se můžu přiznat, že se mi chlapeček na fotce vůbec nelíbil, ale my také nejsme ideály krásy, že? V sobotu jsme jeli k paní pěstounce. Až tady mi došlo, že se to doopravdy děje, chlapeček byl úžasný, bylo vidět, že je spokojený.

Já byla jako na trní, bála jsem se, že mě bude pěstounka zkoušet z přebalování a hodnotit, já předtím nikdy mimčo nepřebalovala a v podstatě jsem vždy tíhla k dětem starším, asi od tří let. Upřímně z miminek jsem měla strach. Manžel však měl zkušenost s hlídáním neteře, byli jsme domluveni, že kdyby na to přišlo, ujme se přebalování on. A přišlo to, já vykulená: „Tak, maminko, pojďte si ho přebalit.“ Panika, že to nezvládnu, ale pěstounka to poznala, začala se smát a prohlásila, že ode mě přece nikdo nemůže čekat, že to umím a vše mi ukázala.

Naší babi, jak jí říkáme, opravdu velmi záleželo na tom, aby chlapeček šel co nejdříve do své nové rodiny. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, v podstatě od prvního setkání jsem u ní trávila každé odpoledne a odjížděla, až když malý usnul. Pak přišel týden mého plánovaného volna a nastěhovala jsem se k ní na celý týden, aby navazování proběhlo co nejrychleji.

Požádali jsme o předběžné opatření a rozhodli se přesunout k nám do domečku, kde zatím probíhal kolotoč příprav a shánění všeho potřebného. Bohužel předběžné opatření nám bylo zamítnuto, do toho přišel covid a různá opatření jako zákaz cestování z obce a další nesmysly. Poprvé jsme se setkali v únoru, svěření do předadopční péče jsme se dočkali až v půlce května. Pak následovalo 6 měsíců, než jsme mohli požádat o finální osvojení. Díky covidu byl manžel více doma na homeoffice a mohli jsme si to vše užívat jako rodina společně.

Obrovský úlek přišel při posledním soudu. Vše mělo probíhat hladce, matka dala souhlas hned v porodnici, pak po šestinedělí, následně i po 3 měsících u soudu, uběhla tedy doba na odvolání. Přesto byla předvolána k soudu o osvojení. Naštěstí si ani nevyzvedla předvolání a nedostavila se.

Byly dva týdny do Vánoc, strašně jsme se těšili, že už to bude i papírově vše potvrzeno. Bohužel sociální pracovnice malého v průběhu soudu prohlásila, že kolegyně říkaly, že snad je matka někde ve vězení. Soudkyně přerušila sezení na 10 minut a vrátila se s informací, že je matka opravdu ve výkonu trestu, odročila soud s tím, že ji musí kontaktovat a vyslechnout. To už jsme brečeli, paní soudkyně byla úžasná, uklidňovala nás, že je to jen formalita, ale přesto jsme se strašně báli, že o chlapečka, který už byl prostě náš syn, přijdeme. Celé Vánoce mě v podvědomí strašily představy, jak mi ho berou z náruče. Naštěstí to dobře dopadlo a rozsudek o osvojení jsme dostali.

Nyní jsou našemu chlapečkovi 4 roky, je úžasný a každý den se nestačíme divit, co všechno vymyslí.

Celý ten proces stál za to.

Zdroj: Rodinná síť: (Převzato od organizace Rodinné centrum Routa, z.s.)