Jsem náhradní máma dvou dnes už dospělých holek. Vždycky jsme s manželem patřili k těm náhradním rodičům, kteří se snaží vzdělávat, pídit se po informacích a sdílet své rodičovství i s dalšími náhradními rodinami.

Vyjmenovat všechny kurzy, workshopy, přednášky a programy, kterých jsme se účastnili, by bylo na dlouho, sama jsem pak jeden klub náhradních rodičů i vedla. Přesto jsme vždycky tak nějak měli pocit, že nám v tehdy rodícím se systému vzdělávání něco chybí. Něco, co by bylo víc o nás, o rodičích. Oba jsme někdy více a někdy méně využívali terapii, což doporučujeme všem. Ale pořád jsme vnímali, že by se tato potřeba dala naplnit i jinak.

Někdy v době, když můj muž Petr Dvořák nastoupil na psychoterapeutický výcvik, dostal nápad vytvořit terapeutickou skupinu náhradních rodičů. A když výcvik končil, oslovil Dobrou rodinu s tímto nápadem a skupina skutečně vznikla. Od té chvíle uplynulo už pět let, a tak mě napadlo, že by bylo dobré tuto v oblasti náhradní rodinné péče poměrně jedinečnou aktivitu více prozkoumat a představit.

Z povídání s terapeuty Josefínou Vondruškovou, která skupinu vede v současnosti, se Zuzanou Kapilovou (dříve Šípovou), která stála u počátků skupiny, a s Petrem Dvořákem, který skupinu založil a provází po celou dobu její existence, vzešel tento rozhovor.

Josefko, mohla bys nějak víc popsat to, jak skupina funguje a fungovala? Zajímalo by mě i to, jaký je rozdíl mezi touto skupinou a klubem rodičů nebo nějakou svépomocnou skupinou…

Josefka: Scházíme se v Praze jednou měsíčně (kromě letních prázdnin), každé setkání trvá tři hodiny. O tom, jak dlouho se bude skupina scházet, zda její čas bude ohraničený nebo ne, se dlouze diskutovalo a diskutuje. V tuto chvíli je více méně jasné, že dobrý čas pro jednu skupinu je 5 let. Ideální by bylo, kdyby skupina byla složená po celou dobu ze stejných členů, což se ne vždy podaří. V té naší pilotní skupině v průběhu někdo odešel i přišel, což bylo dáno provozními důvody. Ale cílem je uzavřená skupina právě proto, aby bylo možné docílit pro všechny účastníky bezpečí a aby se mohla dobře rozjet skupinová práce. Účastníků ve skupině je dvanáct, maximálně by jich mohlo být čtrnáct.

A ten rozdíl mezi ostatními setkáváními pro náhradní rodiče a naší skupinou? Vnímám to tak, že tady sice rodiče propojuje náhradní rodičovství, ale neřeší se primárně to, jaké projevy mají děti a jak na ně reagovat. Jde vlastně mnohem víc o to, co život s přijatým dítětem dělá se mnou, jak to se mnou souvisí, co mi to otvírá, proč zrovna mě nějaké téma zasahuje. Ale samozřejmě pořád vycházíme z principů terapeutického rodičovství, pochopení raného traumatu a vůbec porozumění náhradnímu rodičovství. Jen se zpracovává to, co tato situace dělá s mými zážitky z dětství a ze života, co s mým nastavením.

Proč je to důležité? Možná by řada rodičů mohla namítnout, že si zbytečně můžou rozjitřit nějaké svoje věci a vlastně to nemůže v té situaci s jejich dětmi pomoct. Možná by bylo lepší se soustředit na to, jak s našimi dětmi pracovat a jak se chovat v náročných situacích než zkoumat sami sebe. Proč se vlastně zabývat sebou a svými emocemi?

Josefka: Já myslím, že náhradní rodičovství, vlastně jakékoli rodičovství, je velmi náročné. Je potřeba stát pevně na svých vlastních nohách. Naše děti umějí velmi dobře přečíst naše nejslabší místa a okopávat nám všechny naše bolístky. To znamená, že často dochází k největšímu konfliktu v tom, co je moje, co nemám vyřešeno. A ve chvíli, kdy já to pochopím, porozumím tomu a ošetřím se, tak můžu na dítě mnohem lépe reagovat. Neberu si chování dítěte osobně, rozumím tomu, co ve mně útoky na to moje já spouští, a tím to můžeme společně mnohem líp zvládat. Zároveň je ale důležité, aby rodiče byly srozuměni s tím, co je terapeutické rodičovství, jaké věci řeší náhradkové děti – zkrátka aby už byli edukovaní.

Petr: Já s tím absolutně souhlasím, jenom bych to ještě rozšířil. Ten sebenáhled je dobrý i pro to, co ze svého života můžu využít ve vztahu s dítětem. Nejde jen o to, aby mi neokopávalo bolístky, ale prostě když dokážu dobře žít svůj život, tak mám možná nějakou lepší připravenost využít zážitky svého životního příběhu pro vztah s dítětem, pro dítě i pro sebe.

Ono by to opravdu vlastně bylo dobré pro každého rodiče. Každé dítě nám otvírá naše vlastní věci a buď je nějak dobře zpracujeme a pak dobře reagujeme. Anebo ne – a třeba o tom ani nevíme, jak reagujeme a proč. Zkrátka, nejde jen o to, aby nás dítě nenachytalo na švestkách. Číst dobře svůj vlastní život a zabývat se sami sebou je dobré i proto, abychom těm dětem byli schopni něco vědomě nabídnout.

Josefka: Jo, to mi přijde moc hezký. Posilujeme to naše „dobré a zažité“, abychom byli dobrými rodiči.

A asi se možná shodneme, že nejde o to, jestli raději chodit do takové skupiny, nebo spíš na přednášky a číst odborné knihy. Není to buď, anebo…

Petr: Já jsem velmi rychle začal chápat jednu věc, že vlastně to vzdělávání kulhá, že potřebuji dvě nohy. Potřebuji na jedné straně rozumět tomu, jak to má to dítě, v čem je specifické, jak s ním jednat, jak reagovat. Ale pak také potřebuji chápat sebe a to, jak v té situaci a s tím dítětem interaguji. Obě ty věci jsou strašně důležité, jedno bez druhého dobře nefunguje. Potřebuji chodit po dvou nohách, a to jsou tyhle dvě. Nevím, jestli nějaká třetí, čtvrtá, ale tyhle dvě jsou podle mě úplně základní.

Zuzka: Když jsem na jaře 2019 poznala Petra a jeho myšlenku udělat skupinu pro adoptivní rodiče, přiznám se, že mě to nadchlo. Pracovala jsem v té době v oblasti náhradní rodinné péče šestým rokem, vyslechla jsem si mnoho klientských příběhů, a jedno měly všechny příběhy společné – náhradním rodičům, a adoptivním zejména, zoufale chyběla možnost řešit si to „svoje“. Podpůrná síť, co se týká poradenství a terapie zaměřené na přijaté děti, již v té době existovala. Zejména pak pro pěstounské rodiny. I adoptivní rodiče měli šanci narazit na odborníky, kteří nabízeli pomoc a podporu pro jejich děti. A právě i to vzdělávání zde už existovalo, nabídka témat týkající se náhradní rodinné péče byla docela široká už před těmi pěti lety.

Taky pro rodiče samozřejmě existovala možnost chodit na individuální nebo párovou terapii. Ale možnost sdílet ve skupině s lidmi, kteří to mají stejně jako já, ta zde chyběla, a v tom byl Petrův nápad unikátní. Jinak souhlasím s tím, co říká Petr, vzdělávání je jedna noha, bez té by to taky nešlo. A možnost opečovat sebe, podívat se na to, jak to mám v rodičovství já, pořešit si svoje témata a sdílet se stejně naladěnou skupinou, to je bezesporu noha druhá. A jedna bez druhé kulhá.

Josefka: Ano, myslím, že to vzdělávání nám dává nějaký nástroj. Ale jak ten nástroj využít, jak to udělat, abych to dobře uměla já – myslím právě já, protože každý to máme trošku jinak – tak na to je ta skupina ideální.

Ještě mě napadá, že dnes se hodně otevírají kurzy a výcviky terapeutického rodičovství. Možná by mohlo pro někoho být matoucí a mohl by si myslet, že to je podobné naší skupině. Rozdíl je ale v tom, že terapeutické rodičovství nabízí praktickou pomoc a podporu pro zvládání konkrétních náročných situací a projevů dětí, zatímco skupina cílí na porozumění sama sobě v situacích, které mi rodičovství dává zažít.

Možná někdo může jako problematické vnímat to, že skupina je naplánovaná na pět let, pak v podobě, ve které funguje, skončí. Samozřejmě se její členové třeba můžou scházet dál, budou se vzájemně dál podporovat, ale už bez organizace a podpory terapeutů.

Josefka: Rozumím tomu, že náhradní rodičovství potřebuje podporu po celou dobu, každý věk otevírá jiné věci a přináší jiné zkušenosti. Proto ta omezenost je nějaký limit. Na druhou stranu je hrozně důležité se naučit nakládat s vyhrazeným časem. A pracovat s tím, jak pouštět, jak to správně uzavřít a nechat nějak plynout, když to někdy nemám ve své moci. Což se mi zrovna u náhradkových dětí zdá extrémně důležité. Takže je dobré, když má skupina nějaký jasně daný čas. S tím pak můžu vnitřně pracovat já jako terapeut i ten účastník.

Petr: Doplním, že zároveň vnímám jako důležité, že taková skupina má i rozměr doprovázení. Jdu a někdo jde se mnou – ti, kteří skupinu vedou, ale i všichni účastníci. Díky nim se za tu dobu, co skupina funguje, něco naučím, vzájemně si něco předáme. Mínusem té ohraničenosti je ale to, že rodiče se pak po skončení mohou cítit opuštění, bez podpory. Ale podporu si můžou hledat zase někde jinde. Tady je na místě říct, že by bylo důležité systémově nastavit větší podporu adoptivních rodičů, jejich provázení a další služby, jelikož jejich kapacita je nedostatečná a financování velmi nejisté. Je škoda, že tu nemáme podobnou síť služeb a podpory jako funguje pro pěstounské rodiny.

Zuzka: Vnímám, že se to naštěstí začíná trochu měnit a posouvat, takže v dnešní době už právě i adoptivní rodiny mají alespoň nějakou míru podpory. Souhlasím ale s tím, že pěstouni to mají jednodušší v tom, že jsou doprovázeni až do dospělosti dítěte, a mají nárok na kontinuální podporu celou tu dlouho dobu, než dítě dospěje.

Ještě k té délce trvání skupiny, to je taky něco, co jsme na začátku skupiny s Petrem hodně diskutovali, protože původně to vypadalo, že skupina bude jen na rok, což byla doba, kdy bylo možné její chod financovat z projektu. No a rok se pochopitelně ukázal jako krátká doba na to, aby se účastníci dokázali naladit, cítit se skutečně bezpečně a jít do hloubky řešených témat. Takže po dlouhých diskusích, řešení se supervizory a rozvažování se nakonec pět let ukazuje jako docela dobrá délka. Obdobně to vlastně mají i ty přijaté děti, často rok může být krátká doba na to, aby se v nové rodině dostatečně zabydlely a ukotvily. Ale to už je zase jiné téma.

Ráda bych se vás ještě zeptala na jednu věc – řada lidí využívá individuální terapie a možná je napadne, jestli to není ve chvíli, kdy by se chtěli přihlásit do této skupiny, problém. Je možné chodit do terapeutické skupiny a na individuální terapie zároveň? A jaký je mezi skupinovou a individuální terapií rozdíl?

Josefka: Skupina pracuje trochu jinak, můžu si vyzkoušet, jak moje projevy a reakce působí na druhé, co se mnou dělají témata, která přinášejí účastníci skupiny, ale není tam rozhodně prostor opracovat všechny moje věci. Proto je skvělé, když člověk třeba i paralelně chodí na individuální terapii a tam si přinese to, na co tam nebyl prostor.

Petr: Může se i stát, že můžu objevit něco, co je pro mě těžké odpracovat v té skupině, a pak je fajn si to vzít do individuální terapie.

Zuzka: Ukazuje se, jak už Josefka s Petrem říkali, že to může být dobré propojení, chodit do skupiny a současně mít i svůj individuál. Jen se někdy může stát, že si na skupině účastník nějaké téma otevře, a pak si ho „dořeší“ v individuální terapii, čímž by skupina mohla být ochuzena, takže jsme pracovali i na tom, aby účastníci vnášeli na skupině svá témata klidně opakovaně i s těmi posuny, které třeba udělali díky individuálu. 

Ještě by mě zajímalo, jestli je taková skupina vhodná pro každého. Vybírají se nějak její členové? A dá se třeba říct, pro koho by nebyla vhodná?

Petr: S lidmi, kteří se do skupiny přihlásí, si sedneme a popovídáme. Není to žádné zkoušení, spíš rozhovor, na základě kterého si vyjasníme svá očekávání, promýšlíme, zda se účastníci k sobě budou hodit a dokážou spolu i s námi dlouhodobě fungovat. Zároveň je důležité, aby i ti účastníci byli v pohodě s námi, abychom si sedli vzájemně. Je dobré zmínit, že člověk má samozřejmě právo skupinu opustit i v jejím průběhu, každému se může stát, že zjistí, že skupinová terapie není pro něj a že se třeba nedokáže otevírat před lidmi, že je třeba příliš introvertní. Dobré je, když to zjistí co nejdříve. A když to opuštění skupiny není útěkem před problémy, které se tam objevily.

Zuzka: Ono už to tady padlo na začátku. Když se někdo chce hlásit do skupiny tohoto typu, přijde mi fajn třeba i to, když už má nějaký teoretický background, jinými slovy, zná aspoň trošku teorii. Pokud by byl účastník úplně čerstvý adoptivní rodič, který nemá prakticky žádné informace, mohl by být třeba zaskočen tím, co na skupině vlastně řeší ostatní. Na druhou stranu dnešní přípravy pro budoucí adoptivní a pěstounské rodiče pracují s tématy traumatu, attachmentu, identity atd. u přijatých dětí, takže asi nikdo není po přijetí dítěte zcela nepolíbený teorií.

Může se do skupiny přihlásit i třeba manželský pár, kamarádky nebo lidé, kteří se vzájemně znají?

Josefka: Na skupině se dotýkáme a objevujeme věci, které jsou niterné. Chci o sobě sdílet věci s kamarádkou? Nebo je pro mě bezpečnější sdílet až „přefiltrovanou verzi“ s partnerem a kamarády a určovat míru balíku informací, které s každým z nich sdílet chci? Do skupiny dochází lidé, kteří se znají z akcí pro osvojitele, to se nevylučuje. Ale být ve skupině s kamarádkou už může být limitující. To je dobré si zvážit. U páru to možné ani není.

Petr: Na začátku jsme tuto možnost zvažovali. Došli jsme k závěru, že by párová interakce ve skupinové dynamice spíše komplikovala spolupráci. Jednak nechceme nahrazovat párovou terapii, které je občas také dobré využít pro vyladění postojů rodičů v situaci náhradní rodičovské péče, a jednak by mohlo docházet k narušení bezpečného prostoru pro jednoho z páru, prostě tím, že je přítomen druhý z páru. Takže, spíše tendujeme věřit, že to není dobré.

A kdybyste měli říct, s čím by do toho měli lidé jít?

Josefka: Napadá mě nějaká zvědavost, jak zvládají adoptivní rodičovství jiní rodiče, ale i zvědavost, jak to mám já, jak posílit svoje silné stránky, jak si být trochu jistější a ve větší pohodě.

Petr: A možná zase ti rodiče, kteří už jsou třeba hodně unavení, hodně je to zmáhá, něčemu ve své situaci nerozumí, je to pro ně třeba těžší, než si mysleli, můžou ve skupině najít naději. Jejich pohled na situaci se může změnit, mohou víc rozumět svému rodičovství, mít ho víc pod kontrolou. Může jim to, co prožívají, dávat víc smysl, můžou s tím lépe pracovat.

Zuzka: Já bych ještě asi doplnila otevřenost k tomu, že na skupinu můžu přijít prakticky s čímkoliv a odnést si prakticky cokoliv, co se týká mě jako rodiče, mého rodičovství a přístupu k mému přijatému dítěti. Že vlastně nic není tabu, a na skupině to mohu sdílet, najít pochopení a přijetí. A také i jiné názory či zkušenosti s tím, co zrovna prožívám já.  

A co když jsem úplně vysmátý rodič bezproblémového dítěte, má smysl chodit do terapeutické skupiny?

Josefka: Tak to mi právě běží hlavou, jak tam máme různorodé lidi s různými příběhy a v různých situacích. Protože opravdu jiné věci řeší rodiče puberťáků a jiné rodiče školkových dětí. Ale to je právě fajn, protože mě může obohatit, co zažívají ostatní. A i já můžu obohatit někoho druhého. A to, že jsem vysmátá teď, neznamená, že za pár let nebudu řešit něco podobně těžkého. Když se ohlédnu, vnímám, že i pro ty, kteří s dětmi nic extra složitého neřeší, to smysl má.

Petr: Je ale fér říct, že to pro někoho může být náročné a znejišťující, když slyší o problémech ostatních. Ale je tam ten benefit, že můžu víc porozumět některým věcem, dozvědět se toho víc a ukazuje se, že opravdu i takoví lidé ze skupiny profitují. A samozřejmě to může účastníky připravit na problémy, které můžou přijít.

Josefka: Zvyšuje to taky nějakou citlivost a ostražitost, když mě pak taková věc potká, zaregistruji ji dřív, než se případně rozjede do větších průšvihů.

Zuzka: Dovolím si to trochu připodobnit i k běžnému rodičovství a tomu, když se třeba scházejí kamarádky, které mají různě staré děti. Ty, které mají mladší děti, mohou získat informace a zkušenosti od těch se staršími dětmi. A ty se staršími dětmi mohou zavzpomínat, jak to vlastně měly ony s jejich dětmi, což pro ně může být zpětně taky nějak přínosné a ukotvující v rodičovské roli. A skupina v tomhle funguje podobně, i když je to samozřejmě o větší hloubce a jemné práci, kterou rodič ve skupině dělá, a kterou většinou popovídání s kamarádkou na hřišti neobsahuje.

No, dalo by se asi říct, že terapeutická skupina je tak trochu pro dobrodružné povahy… Ale tak ono celé náhradní rodičovství je pro dobrodružné povahy, že. Tak pokud by toto nějaká dobrodružná povaha četla a zajímalo by jí, zda by se mohla něčeho takového účastnit… Vy teď končíte pátý rok, čeká vás pár nějakých posledních setkání. Jaká je další vize? Budete se nějak pokoušet otvírat další skupinu? Je možné, že by se mohli hlásit nějací noví zájemci?

Josefka: V tuto chvíli děláme nábor nových uchazečů a zájemců o otevření další skupiny. Do konce ledna by se měly uskutečnit všechny pohovory a pak skupina začne. Zájemci se mohou hlásit na můj e-mail josefina.vondruskova@dobrarodina.cz.

Tak a teď to někomu šrotuje v hlavě, zaujalo ho to a říká si – ty jo, možná by mě to zajímalo, ale…. Co byste mu vzkázali?

Josefka: Myslím, že je hodně důležitý sebrat odvahu, ozvat se a minimálně zjistit, jak na něj působíme naživo, a pak se rozhodnout.

Petr: Já myslím, že náhradní rodičovství je často docela náročná disciplína, a je proto fajn jít určitou část cesty s někým, kdo mi rozumí, a kdo mi může pomoci vyznat sám v sobě.

Fakt mě nesmírně mrzí, že mám už velké děti a nemůžu se k té skupině připojit. Protože jinak už bych psala přihlášku. Ale ještě by mě zajímalo, co byste vzkázali těm rodičům, kteří už tou skupinou prošli. Já vím, že vy jim to určitě řeknete, až se s nimi budete loučit. Ale možná nějaký obecný vzkaz, který by byl přínosný i pro nás ostatní.

Josefka: Mě napadá, že měli ohromnou odvahu vstupovat naprosto do neprobádaných vod. Měli odvahu jít s kůží na trh, možná mnohem víc než kdyby šli na nějaké on-line vzdělávání o budování identity dítěte….. Prostě tam šli sami za sebe. A já bych jim přála, aby z toho, co se tam o sobě dozvěděli, a to, kam se posunuli, bylo pro ně zdrojem i dál.

Petr: Já bych si dokonce dovolil říct, že tomu absolutně věřím, že to, co právě v té skupině načerpali, zúročí. Vidět, kam mnozí za těch pár let došli je fascinující, obohacující a velmi nadějné.

Zuzka: Já to doplním asi už jen tolik, že jim všem moc držím palce. Vydali se na krásnou, byť náročnou a dobrodružnou cestu, na které jsme po nějaký čas mohli kráčet s nimi, a i pro mě bylo velmi obohacující a přínosné být toho všeho součástí.

Děkuji Josefce, Zuzce i Petrovi, ale i všem náhradním rodičům, kteří skupinou prošli, ale i vám, kteří se do ní chystáte, za otevřenost a odvahu vydat se touto cestou.

Josefína Vondrušková je matkou 4 dětí. Vystudovala sociální a pastorační práci na UK ETF a charitativní a sociální práci na CMTF UPOL. Několik let vedla lesní školku a organizovala jiné aktivity pro rodinu. Nakonec se profilovala jako poradce pro rodinu v oblasti náhradní rodinné péče. Mnohaletá práce s raným traumatem, vzpomínkami na dětství s klienty jako rodinnými systémy ji nasměrovaly do terapeutických vod. Ve své terapeutické praxi vychází z Gestalt terapie, v oblasti náhradní rodinné péče pak z Terapeutického rodičovství a Dyadické vývojové psychoterapie.

Petr Dvořák je původním vzděláním elektroinženýr a současně také terapeut. Je otcem dvou už dospělých adoptivních dcer a dědečkem dvou vnoučat. Prošel sebezkušenostním terapeutickým výcvikem SUR (psychodynamická psychoterapie), který si vybral primárně jako cestu ke skupinové terapeutické práci s náhradními rodiči. Kontinuálně se vzdělává v oblasti terapeutického rodičovství a v teorii poruch citové vazby.

Zuzana Kapilová (dříve Šípová) vystudovala obory sociální pedagogika na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové a jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V oblasti náhradní rodinné péče pracuje od roku 2014, kdy začínala jako doprovázející sociální pracovnice, a následně začala pracovat jako psycholožka, terapeutka a lektorka. Ve své práci vychází nejvíce z konceptů terapeutického rodičovství a DDP. Kromě studia a praxe ji formuje i vlastní mateřství.

Klára Dvořáková je náhradní mámou dvou dospělých dcer a babičkou dvou vnoučat. Pět let učila hlavně výtvarku na druhém stupni základní školy, později pracovala jako aktivizační a sociální pracovnice v hospici, vedla kurzy reminiscence a procvičování paměti pro seniory a je spoluautorkou knih s touto tematikou. Několik let vedla i klub náhradních rodičů. V současnosti pracuje jako terénní a komunitní sociální pracovnice ve venkovských lokalitách v Posázaví. Kromě času s rodinou a přáteli jí radost do života přináší putování krajinou a toulání městy, ruce špinavé od keramické hlíny i od hlíny na zahradě, zpívání, knihy, nekonečné pozorování obrazů v galeriích a dobré jídlo.

Zaujala Vás dlouhodobá skupina? Zde se můžete přihlásit.

Autor:  Klára Dvořáková (zdroj: Rodinná síť)