Babička nebo děda, kteří mají v péči své vnouče, nedělají žádný reparát z rodičovských dovedností – 2. díl

23.01.2025 Rodinná síť

V 2. části rozhovoru s ředitelkou Centra ALMA Bc. Radkou Plačkovou, DiS. se dočtete o tom, jak probíhá kontakt rodiče žijícího v závislosti s dítětem vyrůstajícím v náhradní rodinné péči. Jak připravit dítě na kontakt s rodičem? A jak připravit rodiče na kontakt s vlastním dítětem?

Prarodiče s vnučkou malují

Zdroj: pexels.com

Rodiče žijící v závislosti někdy chtějí udržovat kontakt se svým dítětem, i když o něj nemohou pečovat. Jak připravit rodiče na kontakty s jejich dětmi v náhradní rodinné péči tak, aby kontakt proběhl bezpečně? 

Přípravě takového rodiče, nebo rodičů, je nutné věnovat opravdu hodně energie a hodně času. Je naprosto nezbytné, aby rodiče pochopili, že z kontaktu musí mít prospěch v první řadě dítě. A to je často fakt těžká disciplína. Snažím se vždy získat rodiče „na svou stranu“, což je strana dítěte. Jsem k rodičům vstřícná, mám většinou pochopení pro jejich situaci, uvědomuji si, jak je pro některé rodiče obtížné vyrovnat se s tím, že o dítě nemohou pečovat.

Zároveň však otevřeně nastavuji jasné hranice a konkrétní podmínky, za jakých bude kontakt probíhat. Vždy se v průběhu přípravy rodičů na kontakt několikrát ujišťuji, jestli mi rozumí a zda jsou ochotni takové podmínky akceptovat. Také je dopředu připravuji na to, že reakce dětí může být naprosto jiná, než očekávají. Že je dítě může odmítat, ignorovat, že se může stát, že se dítě bude celou dobu držet pěstouna, že bude pěstouna oslovovat „mami, tati“ apod. A také jim vysvětlím, proč se tohle všechno může dít. Mám dobrou zkušenost s tím, že když rodiče dopředu vědí, jak bude kontakt probíhat, a co se během kontaktu může stát, kontakt pak proběhne dobře, což v mém měřítku znamená bez neočekávaných situací. 

Jak na takový kontakt připravit dítě? 

Samozřejmě závisí na mnoha faktorech – věk dítěte, jeho zkušenost s rodičem z předchozí doby, jaká je kvalita vztahu mezi rodičem a dítětem, jak dlouhá doba uplynula od posledního kontaktu a jak ten poslední kontakt probíhal apod. Jsem přesvědčená, že na kontakt s rodičem je potřeba dítě připravovat spíše průběžně než nárazově bezprostředně před plánovaným kontaktem. A v takové průběžné přípravě toho může nejvíc upracovat pěstoun.

Tady totiž platí úplně stejné pravidlo jako u dalších každodenních činností: je-li s kontakty s rodiči v pohodě pěstoun, je s nimi v pohodě i dítě. Pěstoun může velmi dobře dítě připravit na kontakt už jenom tím, jaké příběhy mu o rodičích vypráví, jak reaguje, když o rodičích dítě začne mluvit, nebo jak o rodičích mluví pěstoun s ostatními lidmi (s klíčovým pracovníkem, s dalšími členy rodiny apod.). Proto téma kontaktů otevírám při každé návštěvě. Ověřuji, co si kdo pamatuje z minulého kontaktu, co bylo fajn a jestli bylo něco nepříjemné, případně co kdo může udělat pro to, aby se nepříjemné okamžiky příště neopakovaly.  

Jak by vůbec měl kontakt probíhat, aby byl smysluplný, bezpečný a zároveň aby byl pozitivním přínosem pro dítě? 

V podstatě jakkoli, když to pro dítě nebude nebezpečné. Což je zase hodně individuální, protože každé dítě a každá pečující osoba vnímá bezpečí trochu jinak. Respektuji to, že kontakty jsou v kompetenci pěstounů. Pokud už je situace stabilizovaná nebo jsou si v tom pěstouni jistí, necháváme to zcela v jejich režii a pouze mapujeme, jak vše probíhá, případně dáváme nějaká doporučení. Pěstounům samozřejmě nabízíme naši asistenci, neutrální prostředí na setkávání v našich prostorech nebo pomoc s organizací a nastavením kontaktu.  

Já i moje kolegyně v Almě už jsme zažily v tomto směru nejrůznější situace. V naší adiktologické ambulanci pracují 2 kolegové-muži a nejednou jsem si je nechávala jako pojistku ve vedlejší kanceláři pro případ, kdy by rodič dorazil pod vlivem drog agresivní nebo v jinak „nepoužitelném“ stavu. Zároveň však ale musím říct, že jsem za těch 7 let žádnou reálně nebezpečnou situaci nezažila. Někdy se stane, že dostaneme od kolegyň z OSPODu informaci, že je rodič agresivní a párkrát se stalo, že na první přípravný kontakt (bez dítěte) s bojovnou náladou rodič i dorazil. Ale když na to nenaskočím a jedu si svou linii „jsem tu jen od toho, abych vám a vašemu dítěti umožnila setkání, chápu, že je to pro vás nekomfortní a nepříjemné, ale zkuste se na to podívat očima vašeho dítěte atd.“, tak to vždycky nějak klapne.  

Ráda vzpomínám na jednu maminku, která se na první kontakt se svým 6letým synem, kterého půl roku neviděla, dostavila takříkajíc namol, což samozřejmě vehementně popírala. Nechala jsem ji v kanceláři s kolegyní a kloučkovi a jeho pěstounce (babičce) jsem šla vysvětlit, že dnes se s mamkou bohužel vidět nemůže, protože mamce není dobře a setkání by si tak nemohli po takové době užít. Ale že se pokusím najít možnost, aby příště už vše dopadlo dobře. Ještě jsem od něj vyzvěděla, co by rád s mamkou dělal, co by ho bavilo. Říkal, že ve školce si rád hraje s modelínou.

Po tom, co jsem kloučka a babičku „ošetřila“ a vyprovodila je ven, vrátila jsem se k mamince, která už v křesle pomalu usínala. Velmi důrazně jsem jí domluvila, donutila ji dát si do telefonu upomínku na druhý den dopoledne, aby mi zavolala a do upomínky jsem vepsala „volat pouze střízlivá, důležité!“. No a pak už jsem jen čekala, jak to dopadne. Druhý den maminka opravdu zavolala, byla velmi pokorná a vstřícná a vysvětlovala mi, že měla z kontaktu takové obavy, že si prostě musela dát něco na kuráž.

No, abych to zkrátila: na všechny ostatní kontakty už vždy přicházela v pořádku a střízlivá, nosila s sebou vždy něco, s čím si společně se synem hráli a co ji se synem postupně sbližovalo – modelínu, omalovánky, pastelky, prstové barvičky… Nakonec i babička změnila ke své snaše postoj a kontakty již probíhají v domácím prostředí a bez komplikací. Nutno teda dodat, že maminka podstoupila léčbu a dochází k nám do Almy na doléčování. Z takových příběhů máme vždycky velkou radost. 

Co dítěti říct, když rodič nakonec nepřijde na kontakt?  

Tak to jsou perné chvilky. Nikdo nechceme vidět zklamané a smutné dítě. Tady zase opět velmi záleží na věku dítěte a na jeho vztahu k rodiči. Zažili jsme dvouleté dítě, které na opakovaně zmařený kontakt s otcem reagovalo tak bouřlivě (pláč, noční děsy), že bylo potřeba kontakty na nějakou dobu doslova utnout. Kdo to sám nezažil, nemůže nikdy pochopit, jak náročné je dítě na kontakt nejprve připravit a pak mu zase vysvětlit, proč čeká zbytečně. Těmto situacím se snažím vyhnout, jak to jen jde.

Jak už jsem říkala před chvílí, při přípravě a nastavování kontaktů s rodiči bývám nekompromisní. S komplikovanějšími rodiči vždy nastavuji individuální systém potvrzovacích SMS. Přesné znění pravidla potvrzovací SMS uvedu do Dohody o kontaktu. Většinou je to pravidlo 2 SMS – první pošlou rodiče pěstounovi (nebo klíčové pracovnici) den před plánovaným kontaktem a druhou v den kontaktu ráno (nebo třeba hodinu před kontaktem – to je věc dohody). Stačí, když do zprávy rodič napíše „zítra dorazím“, „počítám s kontaktem“ nebo „jsem na cestě“ apod. Pro pěstouna je to informace, že může na kontakt dítě připravit. Přiznávám, že pro některé rodiče je to limitující, protože třeba nemají kredit na telefon. Pak lze domluvit kontrolní volání s tím, že pokud mají telefon nedostupný nebo nezvedají, s kontaktem nepočítáme. Pro klíčového pracovníka a pěstouna je to sice organizačně náročnější, ale důležité je, že se tak vyhneme nepříjemným okamžikům nejistoty, čekání a nakonec zklamání dítěte. 

Jsou situace, kdy kontakt může být pro dítě traumatizující? Jak v takových situacích postupovat? 

Existuje-li riziko, že bude kontakt pro dítě traumatizující, nemělo by k němu vůbec docházet. A to říkám samozřejmě z pozice pracovnice, která hájí dítě. Chápu, že rodiče mají svá práva (a já je určitě nezpochybňuji), ale pokud dítě jen na zmínku o kontaktu reaguje nepřiměřeně emotivně, nemá cenu kontakt vynucovat.  

Taková fáze může být přechodná, je tedy třeba na obou stranách pracovat, aby se odmítavé nastavení změnilo. Vždyť dnes už víme, že nezáleží na tom, jaké trauma dítě zažilo, ale jak mu kdo pomohl takové trauma zpracovat. Pokud dítě dostane odpovídající podporu (případně psychoterapii) a má vedle sebe dobrého průvodce, což může být kdokoli, kdo je dítěti na blízku a pomáhá mu pochopit, co se děje, může ke kontaktu s rodičem dojít později a v klidné atmosféře. To samozřejmě předpokládá také jistou dávku trpělivosti ze strany rodiče, který může čas, kdy ke kontaktům nedochází, vyplnit například psaním dopisů pro dítě, natáčením hlasových zpráv, videí apod.  

Jak často by takové kontakty měly probíhat? Kdy je smysluplné kontakty zintenzivnit a kdy rozvolnit? 

Tady je to stejné, jako v jiných případech: četnost kontaktů by měla být nastavena tak, aby to bylo smysluplné pro dítě, takže hodně záleží na věku, zkušenostech dítěte s rodičem, na kvalitě společně stráveného času a na aktuální situaci. Pokud rodič na setkání přichází opakovaně pod vlivem návykových látek a v „nepoužitelném“ stavu, je potřeba takové kontakty omezit. A naopak – pokud je rodič schopen přijít v pořádku a dítě na něj reaguje dobře, mohou být kontakty klidně častější. 

Častým problémem u příbuzenských pěstounů je, že kontakty probíhají nahodile. Rodič často přichází do domácnosti pěstouna a dožaduje se kromě kontaktu s dítětem i dalších věcí, nejčastěji jídla nebo peněz. Taková setkání pak bývají emočně vypjatá, dochází k hádkám a křiku, či citovému vydírání, a to má na dítě samozřejmě negativní dopad. Snažíme se pěstouny vést k tomu, aby svým dětem nastavili jasné hranice a do svých domovů je nepouštěli, zároveň si však uvědomujeme, že podobné rady slyšeli už ve svém životě mnohokrát, a že je to prostě nad jejich síly.

V těchto případech volíme strategii HARM REDUCTION – snižování rizik. Tedy vlastně snižování dopadu takových setkání na dítě. Zkoušíme s pěstounem vypracovat krizový plán, tzn. konkrétní kroky co dělat, když opilá máma zabuší na dveře. V plánu může být např. „babička zůstane s dítětem v obýváku a pustí si nahlas televizi, než děda s mamkou situaci vyřeší“, nebo „dítě odchází k sousedce, která je o situaci spravena a o dítě se postará, dokud matka neodejde“ apod. Jde o to zajistit, aby dítě nebylo vystaveno agresi či jinak nepřijatelnému chování svého rodiče.

A pak je samozřejmě důležité s dítětem vše probrat, jak se v té situaci cítí, co by mu pomohlo, aby se cítilo lépe, s kým o tom může mluvit, ubezpečit ho, že všechny pocity jak strach, vztek nebo lítost jsou naprosto na místě a že chování rodiče nesouvisí s dítětem ani s tím, jaký vztah rodič k dítěti má. K takovým rozhovorům s dítětem je dobré používat různé projektivní techniky, jako například terapeutické karty, sandtray (terapeutické pískoviště), s menšími dětmi si ráda beru na pomoc žabáka Edu a jeho mouchy, nebo knížku Medvídek Mojko. 

Jak se pozná, že rodič je již v takové situaci, kdy by zvládl o dítě pečovat a má tedy smysl, aby si podal návrh na svěření do své péče k soudu? 

Obecně když je schopen sebereflexe, má náhled na svoje chování, dlouhodobě abstinuje (alespoň půl roku), má vyřešený pravidelný zdroj příjmů a bytovou situaci. Důležitá je také podpora širší rodiny. Ideální je, když rodič nadále dochází do následné péče (doléčování) a nastolenou změnu chování se mu tak daří dlouhodobě lépe udržet. No a samozřejmě, když má tento krok dostatečně a vhodně projednaný s dítětem. 

První část rozhovoru s Radkou Plačkovou si můžete přečíst tady.

Bc. Radka Plačková, DiS.

Sociální pracovnice, ředitelka Centra ALMA, z.ú. Zkušenosti v sociálních službách sbírá už téměř 30 let, a to převážně v neziskovém sektoru. Původním vzděláním je zdravotní sestra, ale svět sociální práce ji ze zdravotnictví celkem rychle stáhl. Vzdělání v oboru získala nejprve na VOŠ Jahodovka, později na Univerzitě Hradec Králové. V současné době ukončuje psychoterapeutický výcvik v integrativní rodinné terapii. Její první profesní kroky vedly nejprve k duševně nemocným, pak přes adiktologii a nízkoprahové zařízení pro děti a mládež k rodinám, konkrétně k pěstounským rodinám. Nejbližší je jí cílová skupina dětí a dospívajících, nejraději však pracuje s celými rodinami. Posledních 7 let se věnuje oblasti náhradní rodinné péče. Životní motto: Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody!

 

Zdroj: Rodinná síť

 

Babička a děda Děti Dospívání Náhradní rodič, pěstoun



Další články



Newsletter

Pravidelný přísun novinek, inspirace na každý den, podpora pro rodiče i sdílení zkušeností. Takový je Newsletter webu eMaminy.cz. Přihlaste se k jeho odběru a čtěte o tématech, které vám pomohou v náročném období nebo zpříjemní rodinný život. Buďte první, kdo se dozví o nových článcích, akcích a událostech. Prosíme, potvrďte odběr ve vaší e-mailové schránce. 

© 2025 eMaminy.cz, s.r.o.
by Media Heroes