Mohla byste nám na začátek říct, jak jste se rozhodla stát pěstounkou? Co vás k tomu vedlo?

Já jsem se vdávala hodně mladá, s manželem jsme vychovali dceru, která má dnes již svou rodinu. Já zůstala doma sama, rozvedená, ještě mi nebylo ani 50. A pak tak nějak přirozeně přišlo rozhodnutí stát se pěstounkou. Bylo to pro mě jasné: chci pomoci těm, kteří to potřebují, dětem.

Jaké kroky jste musela absolvovat? A jak dlouho celý proces přípravy na pěstounství trval?

Samotný proces byl poměrně náročný. Začalo to všechno několika informativními schůzkami na úřadě, kde jsem se dozvěděla o tom, co všechno pěstounství obnáší. Musela jsem doložit spoustu dokumentů zprávou od lékaře počínaje a doložením příjmů konče. Pak jsem musela projít psychologickým testem, přípravným kurzem pro pěstouny, který probíhal v dnes již mojí doprovázející organizaci a který trval několik týdnů. Celý proces až do dne, kdy mě schválili jako pěstounku, trval necelý rok. Dva měsíce po schválení mi Krajský úřad volal, že na mě čekají 2 bráškové, 6 letý Jakub a 4 letý David.

Zmiňujete doprovázející organizaci, povíte nám, jaká je vaše zkušenost s ní?

Určitě. Doprovázející organizace je pro mě naprosto klíčová. Od začátku mi poskytli nejen odborné poradenství, ale i osobní podporu, která je pro pěstouny neocenitelná. Máme pravidelná setkání s mou klíčovou pracovnicí, kde si můžu promluvit o jakýchkoli problémech, které s dětmi zažívám. Je úlevné vědět, že se na ni mohu obrátit kdykoliv, a to nejen v krizových chvílích, ale i při každodenních problémech.

Co konkrétně vám doprovázející organizace pomohla vyřešit nebo jak vám pomohla v těžkých chvílích?

Pomohla mi především ve chvílích, kdy jsem si nebyla jistá, jak se vypořádat s některými specifickými potřebami dětí, zejména co se týče jejich emocí a minulých zkušeností. Můj starší syn Jakub měl problémy s úzkostí, což je běžné u dětí, které přicházejí z nefunkčních rodin nebo z ústavní péče. Doprovázející organizace mi poskytla konkrétní poradenství, jak s ním pracovat, jak mu pomoci. U mladšího Davida jsem zase řešila problém s tím, jak ho začlenit do školky, protože měl problémy s přechodem do nového prostředí. Organizace mi pomohla nejen s psychologickým poradenstvím, ale i s kontaktem se školkou a úřady.

Jak se vám podařilo začlenit děti do rodinného života? Měla jste nějaké obavy z toho, jak to vše zvládnete?

Musím přiznat, že obavy byly. Ale sžili jsme se celkem rychle a myslím, že jak se říká – prostě jsme si sedli. Bylo ale vidět, že oba kluci měli strach, že mě ztratí, což je typické pro děti, které mají za sebou těžké zážitky. Věděla jsem, že to bude těžké a že i já sama budu muset hodně vytrvat. Ale pomalu jsme se adaptovali.

Jak to zvládáte skloubit s každodenním životem? Práce, domácnost, péče o děti… Je to určitě velká zátěž.

Je to výzva, to je pravda. Přiznávám, že na začátku jsem měla pocit, že nevím, jak to vše zvládnu. Ale nakonec jsem zjistila, že organizace času je klíčová. Děti mají jasný režim a to nám pomáhá všem. Ráno připravím kluky do školy a školky a já jdu na 4 hodiny do práce. Odpoledne už se jim zase věnuji a ve večerních hodinách se pokusím mít chvíli pro sebe, abych si dobila energii u knížky či mého oblíbeného seriálu.

Co byste poradila těm, kteří zvažují, že by se stali pěstouny?

Pokud někdo váhá, měla bych pro ně jednu zásadní radu: Nebojte se. Ano, je to velká zodpovědnost a je to obrovský krok, každý den není snadný, ale pokud máte skutečný zájem a lásku k dětem, rozhodně to stojí za to. A hlavně, nezapomeňte, že je dobré mít kolem sebe podporu. Rodinu, přátelé, doprovázející organizaci, odborníky. Uvědomila jsem si, že pěstounství není jen o tom dávat, ale i o tom, co se od dětí naučím já sama.

Děkujeme Vám za sdílení Vašeho příběhu a za inspiraci.

Rozhovor Rodinné síti poskytla pěstounka Alena.

Autor: Jiřina Maleňáková (zdroj: Rodinná síť)