Trauma
Myslím si, že současná generace mladých není generace sněhových vloček. Tou jsme my. Řešíme příliš věcí, které řešit nemusíme. Řešíme věci, které nemůžeme změnit. Spoustu energie vkládáme do řešení ostatních lidí. Máme málo zpracovaná vlastní traumata a promítáme je dál. Chybí nám duševní stabilita a vnitřní klid. A potom koukáme skrz prsty na mladou generaci, aniž bychom si uvědomili, že děti se učí především nápodobou. Co jako společnost zasíváme, to sklízíme.
Zdroj: shutterstock.com
Co to je trauma
Psychické trauma lze definovat jako zážitek krajního ohrožení spojený s intenzivním strachem, se kterým se dítě nebo dospělý nedokáže v krátké době vyrovnat.
Jak velká musí být negativní zkušenost, aby z ní vzniklo trauma
Nějaké traumatické zkušenosti zažije asi každé dítě. Záleží ale na třech faktorech, jestli z nich vznikne trauma anebo se zkušenost zpracuje: intenzita zážitku, odolnost jedince a podmínky ke zpracování (opora, důvěra k prostředí) traumatické zkušenosti.
Každý člověk je jinak odolný - toho si lze všimnout už u kojenců, případně batolat. Jedno se snadno rozruší, jiné nerozhodí skoro nic. Je to jakási vrozená odolnost, povaha. Různí se v ní sourozenci, mnohdy i jednovaječná dvojčata. V průběhu života se tato odolnost rozvíjí nebo snižuje, podle osobních zkušeností člověka od narození po stáří. Některé faktory ji oslabují, jiné posilují. Rodič na rozvoj odolnosti mívá zásadní vliv. Nadále i jiní lidé v okolí, škola, vrstevníci a média.
Malé dítě vnímá některé zážitky jinak než dospělý člověk. Kojenec třeba dlouhé měsíce neumí rozlišovat délku času a opuštění matkou na pouhou chvíli pro něj může být traumatické. Pokud dítě vyrůstá v bezpečném prostředí, tak se samo učí s prvními krůčky postupně matku opouštět a zkoumá tak tok času. Nejdřív zkusí odběhnout na chviličku, za chvíli už se za ním zabouchnou dveře od školky. Každé dítě si osahávat tuto stabilitu a jistotu potřebuje jinak dlouho, některému stačí rok, jiné potřebuje ještě chvilku navíc. Když se zde stane nějaké závažné porušení tohoto bezpečí, může vzniknout trauma. Rodič může dítě opustit a dát ho do kojeneckého ústavu. Ale také si může říct, že dítě naučí usínat samotné a třeba jen ve třech měsících nechává dítě vyřvat do usnutí. Vyřvání je pro dítě takřka vždy nezpracovatelnou traumatickou událostí.
Stopy na duši zanechávají i menší rány
Nyní bych vám ráda představila příběh malé Haničky. Hanka byla citlivé dítě, a i na malé negativní události reagovala pláčem. Mezi její první vzpomínky z doby, kdy jí byly asi tři roky, patří, jak ji maminka posílá do pokojíčku, aby si brečela tam a aby se za maminkou vrátila hodná Hanička. Hanka tím dostala zkušenost, že negativní emoce jsou něco špatného, co je potřeba odstranit a časem se naučila je neprožívat a zasouvat je kamsi dovnitř. Ve zkratce, v dospělosti se dostala do terapie v situaci, kdy ji manžel bil, protože nebyla schopná „normálně reagovat“ a nebyla si schopná uvědomovat, že by se neměla nechat bít. Nebyla schopná plakat. A jelikož nebyla šťastná a neuměla prožívat negativní emoce, přišla s tím, že už roky necítí vůbec nic.
Jiný klient v terapii řešil, že není schopen hlubokých citů ke svému dítěti. Ukázalo se, že když projevoval city jako malý chlapec, otec se mu za to smál. Když projevil lásku, ponižoval ho, že je ženská. Když plakal, protože spadl z kola a odřel si kolena, otec mu říkal, že chlapi nepláčou. Když chlapec nepřestal, otec s ním zatřepal, že mu přidá, aby měl aspoň proč řvát. Tento muž měl potom strach prožívat jakékoliv emoce, aniž si to uvědomoval. Žil tak až do věku, kdy mu to přišlo divné, protože u otců se očekává aspoň nějaká emoce k vlastním dětem. Dokonce i ve vztahu to takový problém nebyl, jeho žena to brala tak, že muži jsou emočně natvrdlí, protože se to říká.
Ani jedna z těchto událostí nezní jako problém ve srovnání se všemi těmi dětskými osudy zahrnující psychické, fyzické i sexuální násilí, opuštění rodiči, bolesti v nemoci a těžkosti postižení. Strachy a děs válek a přírodních katastrof, které bez pochyb traumatické jsou. Přesto těžko smazatelné stopy na duši zanechávají i tyto menší rány, jelikož bývají uštědřené těmi nejbližšími. Traumatická ponižování, která se dotknou nejcitlivějších míst duše, dobře mířené útoky na ego. Vystavení zkušenostem, na které mozek dítěte není nijak připraven - strach ze smrti, opuštění a bezmoc. Do oblasti bezmoci se řadí i sexuální násilí, jelikož se jedná o situace, proti kterým se dítě neumí bránit a jeho mozek není připraven tuto zkušenost zpracovat, i kdyby nebyla vynucená násilím. Proto je veškerý sexuální kontakt na dítěti násilím.
Trauma, i to zdánlivě malé, může mít dlouhodobé důsledky. Děti potřebují bezpečné a láskyplné prostředí, kde se budou cítit přijaté a podporované.
Autor: Eliška Antošová