Když si představíte klasickou pyramidu potřeb, fyzické potřeby jsou její základnou. Když nebudete mít vodu a vzduch, nemůžete přežít. Následuje potřeba bezpečí. Pokud ta není naplněna, není možné naplňovat žádné další potřeby, jakými je sounáležitost, láska, uznání, sebeúcta a úplně na špici leží seberealizace, kam také patří školní výkon. Motivace se učit, rozvíjet se. Nemůžeme po dětech chtít, aby byly úspěšné, pokud nenaplníme jejich základní potřeby, mezi které fyziologické potřeby a potřeba bezpečí patří. Naší úlohou je tedy poskytovat dětem bezpečí.

Poskytováním bezpečí není myšleno je chránit proti jakýmkoliv okolnostem z venčí, ale vytvářet bezpečný prostor pro zdolávání problémů zvenčí. Místo, kam se mohou vracet z náročného terénu své životní cesty. Kde mohou průběžně ošetřovat své rány osudu, takový kemp pod vrcholkem velehor, kde naberete zásoby a sílu postavit se výzvám, ať už malým každodenním, nebo těm obrovským. Místo, kde mám známé hranice, o které se mohu opřít v nekonečném balancování mezi uvolněním a frustrací.

Základ je v raném věku

Novorozenec potřebuje bezprostřední přítomnost blízké pečující osoby. Následně je potřeba respektovat vnímání kojence a separaci vést šetrně vzhledem k rozvoji mozku dítěte, abychom ho následně mohli bezpečně provést osamostatňováním při včleňování do společnosti - v naší kultuře to bývá škola (mateřská, případně až základní).

Po celou dobu vývoje mu můžeme vytvářet bezpečné prostředí, ve kterém bude moci zpracovávat traumatické události, protože se jim v životě nikdo nevyhne a je to tak v pořádku.

Společné prožívání

Je vhodné s dítětem negativní události prožívat - ty své. To traumatické, co se děje nám. Nechránit dítě od našich traumatických zkušeností v různých úrovních. Můžeme si dovolit zhroutit se po tom, co nám umře babička nebo pejsek. Můžeme plakat. Můžeme cítit smutek, beznaděj. A následně nechat dítě sledovat, co činíme proto, abychom se z takovou událostí vyrovnali, načerpali sílu, ošetřili se a mohli jít životem dál.

Některé události se mohou stát i nám společně. Spolu můžeme truchlit. Někdo nám může vykrást auto, můžeme zažít šílenou bouřku pod stanem a strach o život. Můžeme společně řešit, co v takové situaci dělat. Když nám ujede vlak, zda se vztekat, nadávat, kopat kolem sebe, nebo to vzít v klidu a hledat řešení. Jak zvládat prohry v závodech, zkouškách či hrách - všude, kde dochází ke zranění ega.

Vlastní traumata

Důležitým bodem, který pro děti, o které jakkoliv pečujeme, je zpracovat vlastní traumata, abychom je dále nepředávali. Ano, my dospělí, si s sebou neseme svá zranění. Mnohé si ani nechceme uvědomovat. To přeci byla minulost. Jenže pokud traumatické zkušenosti opravdu nezpracujeme, jen je někam zasuneme, zatneme zuby a jdeme dál, protože se bojíme toho, že bychom se projevili jako nějaké bábovky (což je ohrožující a traumatizovaný jedinec nemá sílu se takové zkoušce ega postavit), tak tiše vylézají v těch nejcitlivějších chvilkách jako virus, který přesně ví, kde má zaútočit, aby se rozšířil. Takto ubližujeme třeba i slovem. Vždy, když slyším: „já to taky zažil/a a nestěžuju si“, „stěžuješ si, protože se nudíš“ nebo „kluci nebrečí/ženský vydrží všechno“, začne můj detektor traumatu hlasitě pípat.

Když o sebe začneme pečovat, hojit své rány, hledat vnitřní klid, dopřávat si sebepéči, poskytneme dětem k nápodobě zdravé mechanismy zpracovávání traumatických událostí, ale i stresu, vyhoření a frustrace.

Důsledky traumatu u dětí

• Obranné reakce i v situaci, kdy reálné nebezpečí nehrozí (například každý projev agrese na člověka řešen útěkem, disociací a podobně).
• Idealizace týrajících osob (obrana proti opuštění).
• Reakce na ztrátu pečující osoby - vývojová regrese.
• Potlačování projevů emocí - pseudodospělost.
• U těžce týraných dětí žijící v zanedbávajícím nebo chaotickém prostředí dezorganizované chování - nepředvídatelné, proměnlivé, neumožňující navázání blízkosti s jinými osobami (např. učitelé).
• Přehánění emočních projevů a tendence k závislosti na lidech u dětí zanedbávaných, přehlížených.
• Impostor syndrom, přehnaný stud, neadekvátní tělesný kontakt (vyhýbání nebo naopak příliš), potřeba řídit chování dospělých, lhaní, chybění spontánnosti, problém udržet konverzaci, odpojování od vlastních emocí.

Dlouhodobé důsledky traumatu u dětí

• Závislostní chování (na lidech, na psychoaktivních látkách apod.).
• Deprese, rizika sebevraždy a jiné zdravotní problémy.
• Tendence stát se obětí partnerského násilí a jiné sociální problémy.

Co můžeme udělat, když se setkáme (např. v práci) s traumatizovaným dítětem

Traumatizovaným dětem můžeme poskytovat korektivní zkušenost. To znamená měnit jeho zkušenost za jinou. Při traumatu se stalo to, že po akci A následovala akce B.  V případě náhradní rodinné péče například po zkušenosti A, kterou bylo přinesení pětky domů, vždy následovala akce B - bití a ponižování. My můžeme po akci A, která může nastat, volit akci B - korektivní zkušenost. Nepřijde tedy bití ani ponižování, ale sdílení vzájemné pocitů z této události, nabídka pomoci v dosažení lepšího výsledku na příště a společné tvoření plánu, jak toho dosáhnout. Případně lomení rukama, chytání se za hlavu, propadání panice, cokoliv jiného než akce B, tedy bití a nadávání, se stane korektivní zkušeností, byť ne úplně dokonalou, to nevadí. Známe to asi všichni, kteří nejsme zcela osvíceni všeobjímajícím životním nadhledem.

Jinak řečeno ukážeme dítěti, že svět a život v něm nepřináší jen bolest, ale že je na něm nějaké místo bezpečí, které si utváříme. Toto může dělat každý z nás. My jako rodiče u svých dětí, v práci učitelé, vychovatelé, lékaři, policisté a podobně. Ale i kolemjdoucí - například když cizí dítě pláče na autobusové zastávce, že ztratilo peníze na autobus. Můžeme společně utvářet funkční svět. Ne bezbolestný, bolest k životu patří, ale svět, ve kterém si umíme ošetřovat rány. Vzájemně i sami sobě.

Posttraumatický růst

Zpracované trauma má v mnoha případech i pozitivní důsledky. Nejde mi o to bagatelizovat trauma jako problém, ale poukázat na to, že i z nejtěžších chvil lze něco vytěžit. Není to pravidlem a pokud nedojde k posttraumatickému růstu, není to selhání, ale stává se, že v důsledku překonání traumatu se stáváme silnějšími, přeskládá se nám hodnotový žebříček, lépe poznáme sami sebe, přerušíme toxické vztahy, naučíme si nastavovat vlastní hranice a život jako by získal na silnější chuti.

Autor: Eliška Antošová