Proč vůbec Centrum Alma vzniklo a jak dlouho už působíte?

Organizace byla založena již v roce 2007 a od roku 2009 začala fakticky poskytovat sociální služby. Původním záměrem a hlavním cílem bylo především ambulantní doléčování a podpora sociálního začleňování žen, které dokončily pobytovou léčbu závislosti na alkoholu. V té době to byl unikátní projekt a jediné zařízení zaměřené na tuto cílovou skupinu v ČR. Postupem času jsme reagovali na nové výzvy a rozšířili jsme jak cílovou skupinu (pracujeme i s muži a se všemi typy závislostního chování), tak poskytované služby. V adiktologické ambulanci se nyní věnujeme i ambulantní léčbě závislostního chování, doléčování je však stále naší „vlajkovou lodí“. 

Do oblasti adiktologické péče spadá také práce s osobami blízkými. Je totiž jasné, že pokud jeden ze členů rodiny pije, nebo nadužívá jiné návykové látky, dopadá to na celý rodinný systém. Obzvláště pak, je-li identifikovaným klientem matka nebo otec nezletilých dětí. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se náš fokus zaměří i na práci s rodinou. Stalo se tak v roce 2016, kdy jsme se začali v Centru ALMA věnovat i poradensko-terapeutické práci s rodinami, v nichž se objevil nějaký adiktologický problém. No a odtud byl už malý krok k tomu, abychom začali pracovat i s náhradními rodinami. Mnoho dětí se do pěstounské péče dostává právě proto, že jejich rodiče nadužívají návykové látky a žijí rizikovým způsobem života, který je obtížně slučitelný s péčí o nezletilé děti anebo je přímo ohrožuje.

Jak člověk pozná, že už by měl vyhledat odbornou pomoc?

Závislost můžeme označit jako stav, kdy u dotyčného dochází k výrazné proměně hodnotového systému ve smyslu upřednostňování užívání návykové látky před jinými hodnotami, jako je například vztah, práce, koníčky atp. Taková proměna se nutně odráží v chování závislého. Tyto průvodní jevy mohou zahrnovat například prudké a nečekané výkyvy nálad, změnu v biorytmu, lhaní a výmluvy, ztrátu zájmu o dřívější způsoby trávení volného času, zanedbávání sebepéče, ztrátu zaměstnání, problémy ve vztazích. Dá se říci, že při rozvoji závislosti dochází k tak výrazným posunům v chování a projevech, že si toho nelze nevšimnout. Mnohem důležitější je vnímat a zachytit první signály toho, že „něco“ není v pořádku, ještě předtím, než se závislost rozvine.

Kde je hranice mezi tím, že si s partnerem dáme rádi večer skleničku a kde už regulérně frčíme v závislosti?

Hranice mezi společensky přijatelným pitím a návykovým chováním je pochopitelně tenká a individuální. Pokud máme sklony trávit svůj volný čas při sklence, je dobré se ptát sám sebe, zda stále pijeme pro radost, zda jde stále o příjemný rituál s partnerem na uvolnění po náročném dni, nebo se z toho stává potřeba, které by bylo obtížné se, byť na krátké období, vzdát. Jakmile v motivech pro užití začne převládat očekávání, že nám alkohol odstraní a odsune nějaký problém, který právě prožíváme (stres, úzkost, špatnou náladu, podrážděnost), jde o varovný signál, že se v našem popíjení začínají objevovat návykové mechanismy.

Jak závislost rodiče ovlivňuje dítě?

Ptáme-li se, jak závislost rodičů ovlivňuje nezletilé děti, mohli bychom zaplnit mnoho stran textu. Stručně shrnuto – závislost staví užití drogy (včetně alkoholu) nad jiné přirozené hodnoty. Dítě se v rodině se závislostí postupně sune v žebříčku zájmů a preferencí závislého rodiče na nižší a nižší příčky, čímž musí nutně trpět jeho jistota, že je milován a v pořádku. Kromě toho je dítě konfrontováno nevypočitatelností chování rodičů, což pocit nejistoty ještě prohlubuje. U těžkých forem závislostí jsou děti přímo zanedbávány, hrozí zde i jejich týrání a ohrožení somatického a psychického zdraví. Platí, že čím jsou děti menší, tím jsou rizika dopadu chování závislých rodičů na jejich psychický vývoj hlubší a nevratnější.

Velká část dětí, jejichž rodičům brání závislost v péči o dítě, je svěřena do péče prarodičům nebo jiným členům rodiny. Jak se vyrovnat s tím, že moje dcera nebo syn má takovou závislost, že o své dítě nepečuje?

Všichni, kdo pracujeme v „doprovodkách“, vidíme, že dlouhodobí pěstouni z řad příbuzných tvoří podstatnou část našich klientů. A v naprosté většině se jedná o prarodiče, jejichž dětem se v životě nedaří právě kvůli závislostnímu chování a všem rizikům s tím spojených, jako jsou například finanční potíže, zdravotní komplikace, život na ulici, u žen je velmi častá vztahová závislost na partnerovi, který ji dlouhodobě týrá apod. Jak se vyrovnat s tím, že moje dítě žije takhle špatně? No, popravdě: těžce… Strategie jsou různé. Někteří pěstouni se od svých dětí odstřihnou, nemluví o nich a soustředí se na péči o vnoučata, jiní se do poslední chvíle, a velmi často z posledních sil, snaží stále dokola pomáhat a „hasit“, co jde. 

Ať už se ale pěstoun na povrchu chová jakkoli, vždy se za tím skrývá obrovský pocit viny, studu a strachu z toho, že u vnoučat se může stát něco podobného. Kombinace takto silných emocí vede pak prarodiče často k tomu, že používají naprosto rozdílné výchovné metody. Když svoje děti neomezovali a vychovávali je spíše volněji, u vnoučat jsou striktní nebo až chladně vymezující. A naopak pokud na své děti byli v minulosti přísní a vyžadující, k vnoučatům jsou najednou absolutně bezhraniční a rozmazlující. Oba dva extrémy samozřejmě nejsou pro dítě dobré a je na nás, klíčových pracovnících, abychom to reflektovali a pomohli pěstounům najít vhodnější přístupy. 

Jeden z nejdůležitějších kroků je sejmout z pěstouna obrovskou tíhu vlastního selhání a pocitu, že teď už musí uspět. Je dobré zaměřit se na to, co je tady a teď. Co teď potřebuje on, co potřebuje dítě, co potřebují jako rodina, co můžeme každý z nás udělat proto, aby se dítěti později v životě dařilo lépe. Babička nebo děda, kteří mají v péči své vnouče, přeci nedělají žádný reparát z rodičovských dovedností. Babička a děda jsou tu v tuto chvíli proto, aby pomohli dítěti vyrovnat se s tím, že jejich rodiče se o ně postarat nemohou. A s tím se nejdřív musí vyrovnat pěstoun, aby byl pro dítě dostatečně důvěryhodným průvodcem. No nebudu lhát, někdy je právě práce na „odvinění“ pěstouna, ten nejtěžší krok.

Bc. Radka Plačková, DiS.

Sociální pracovnice, ředitelka Centra ALMA, z.ú. Zkušenosti v sociálních službách sbírá už téměř 30 let, a to převážně v neziskovém sektoru. Původním vzděláním je zdravotní sestra, ale svět sociální práce ji ze zdravotnictví celkem rychle stáhl. Vzdělání v oboru získala nejprve na VOŠ Jahodovka, později na Univerzitě Hradec Králové. V současné době ukončuje psychoterapeutický výcvik v integrativní rodinné terapii. Její první profesní kroky vedly nejprve k duševně nemocným, pak přes adiktologii a nízkoprahové zařízení pro děti a mládež k rodinám, konkrétně k pěstounským rodinám. Nejbližší je jí cílová skupina dětí a dospívajících, nejraději však pracuje s celými rodinami. Posledních 7 let se věnuje oblasti náhradní rodinné péče. Životní motto: Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody!

Zdroj: Rodinná síť