Stigma a stigmatizace

Stigmatizaci lze obecně charakterizovat jako proces označování (labellingu), který souvisí jak se společenským vylučováním a odmítáním stigmatizovaného, tak s vlastními pocity studu.

Stud pak u stigmatizovaného pramení z nepříznivého sociálního úsudku o vlastní osobě či společenské skupině. Tento úsudek bývá založen na určitém rysu, který souvisí s identitou, jednáním, vzhledem či zdravotním stavem, a který je společností považován za nenormální, a legitimuje tak určité zvláštní jednání, například přehlížení či diskriminaci dotyčného. Takto stigmatizováno je i duševní onemocnění.

Stigma

Stigma v souvislosti s duševním onemocněním má svá specifika a jeho konceptualizace dle významného britského psychiatra profesora sira Grahama Thornicrofta zahrnuje tři základní elementy:

1) nevědomost (problém znalostí)

2) předsudky (problém postojů)

3) diskriminace (problém jednání)

Typickými příklady neinformovanosti, stereotypů, mýtů a zkreslených představ spojených s duševními onemocněními a možnostmi léčby jsou přesvědčení, že lidé trpící schizofrenií jsou násilníci nebezpeční svému okolí a že lidé s depresí jsou zodpovědní za svoji nemoc.

Negativní postoje

Negativní postoje vůči stigmatizované skupině nebo jednotlivci souvisí s negativními emocemi a předsudky. Předsudečné jednání zahrnuje odmítání, odpor, nepřátelství či zlost a projevuje se ve vztahu většiny k menšině, jež je označena negativní nálepkou. Jednání založené na neznalosti a negativních postojích zpravidla vede k diskriminaci.

Výzkumy prof. Grahama Thornicrofta zaměřené na uživatele služeb ukazují, že úroveň stigmatizace je vysoká bez ohledu na typ diagnózy a zemi.

Například ve Velké Británii uvádí více než 85 % uživatelů služeb péče o duševní zdraví, že se setkalo s diskriminací či stigmatizací, zejména v oblasti rodinného a sociálního života, mezi přáteli, či zažili všeobecné přehlížení a vyhýbání ze strany svého okolí. Rozdíly v míře stigmatizace podle diagnózy se však ve výzkumech objevují velmi často a schizofrenie patří k nejvíce stigmatizovaným diagnózám ze všech duševních onemocnění.

K čemu stigma vede?

Duševní onemocnění představují velkou zátěž pro společnosti po celém světě. Snižují sociální, ekonomický a politický kapitál jednotlivců, komunit i národů.

Problémy s duševním zdravím jsou často spojeny se stigmatem a lidé s duševním onemocněním se musí vypořádat nejen se zhoršeným zdravotním stavem, ale také se stigmatizujícími postoji a negativními stereotypy. Z existujících výzkumů vyplývá, že stigma může pro lidi s duševním onemocněním dokonce představovat závažnější problém nežli projevy nemoci samotné.

Stigma vede k sociálnímu vyloučení, které spočívá v nedostatku sociální podpory lidí s duševním onemocněním, a to i ze strany nejbližšího okolí, diskriminaci při shánění zaměstnávání nebo bydlení.

Stigma také zamezuje včasnému vyhledání pomoci, a tedy snižuje naději na plné zotavení.

Někdy může být u člověka s duševním onemocněním právě stigmatizace jednou z příčin sebevraždy.

Z epidemiologických šetření vyplývá, že lidé s duševním onemocněním umírají dříve nežli zbytek populace. Roli hraje jak snížená ochota vyhledat pomoc, tak problém podceňování somatických problémů, kdy symptomy somatických onemocnění jsou připisovány duševnímu onemocnění a nedochází tedy k poskytování adekvátní péče.

Sebestigmatizace

Sebestigmatizace (self-stigma) lidí s duševním onemocněním je ze své podstaty úzce spjatá se stigmatizací veřejnou. Sebestigmatizace vzniká, pokud člověk zná společenské předsudky, které se vztahují k dané skupině, souhlasí s nimi a aplikuje je sám na sebe.

Pokud například ví, že si společnost o lidech s duševním onemocnění myslí, že jsou slaboši, zvnitřní si tento předsudek a začne si pak sám o sobě myslet, že je slaboch.

K čemu vede sebestigmatizace?

V současné době existuje velká řada výzkumů, které zkoumají negativní dopady sebestigmatizace na člověka s duševním onemocněním i na celé rodiny. Z nich je zřejmé, že důsledky sebestigmatizace jsou významné a zasahují do mnoha oblastí života. Ukazuje se, že negativně ovlivňuje sebevědomí, pocit naděje, zplnomocnění, sociální fungování a celkovou kvalitu života. Prohlubuje depresivní stavy a další příznaky nemoci a také negativně ovlivňuje dodržování léčby, což je pak spojeno s menšími účinky léčby, vyšším počtem opětovných hospitalizací a zvýšenými zdravotními náklady. V neposlední řadě je sebestigmatizace také bariérou pro vyhledání odborné pomoci.

Zdroj: Iniciativa NA ROVINU