Když bylo této dívce deset let, narodil se její bratranec, biologický syn tety, u níž byla v péči. Nejdřív si děti docela rozuměly, ale jak byly obě starší, dívka měla čím dál víc pocit, že její teta už na ni nemá moc času, moc se jí nevěnuje, a vše v rodině se točí hlavně okolo jejího malého bratrance. Dívka z toho byla smutná a naštvaná, a začala se škrábat kružítkem na rukou. Když si jednoho dne způsobila hlubší ranku, sama se toho lekla, přišla za svou tetou a poprosila ji o pomoc. Tak jsem začala s touto dívkou a její tetou spolupracovat, chodily ke mně zhruba půl roku.

Během této doby jsme společně hledaly příčiny a spouštěče toho, proč se dívka sebepoškozuje, a pak jsme pracovaly na tom, jak příště reagovat jinak. Jak si neublížit a odbourat napětí a nepříjemné pocity jinými způsoby. Zároveň jsme řešily i komunikaci v rodině, jiný přístup pěstounky k neteři, rozdělení pozornosti mezi obě děti atd. To vše se podařilo, a když jsme se s pěstounkou a její neteří viděly po delší době, obě s radostí sdělovaly, že se mají dobře a nic je netrápí.

Děti a dospívající v náhradní rodinné péči se mohou potýkat s různými problémy a starostmi. Někdy si mohou připadat na svoje problémy samy, cítit se jiné, mohou se cítit se svými starostmi opuštěné i přesto, že vyrůstají v rodině a jsou obklopeni lidmi. Příčinou těchto problémů mohou být například zážitky ztráty původní rodiny, a všechny další těžké události spojené s jejich příběhem, třeba domácí násilí. Dále v životě to pak mohou být věci jako nezapadnutí do kolektivu ve škole, přímo i šikana od spolužáků, anebo třeba nízké sebevědomí. V dítěti pak můžou narůstat nepříjemné pocity jako je smutek nebo vztek, dítě se může cítit v napětí a ve stresu. Pokud neví, jak z toho ven, jak se zbavit těchto nepříjemných nebo i bolestných pocitů, stává se, že se začne sebepoškozovat.

Pod sebepoškozováním si můžeme představit různé způsoby, jak sám sobě fyzicky ublížit. Jde například o řezání se ostrými předměty, propichování kůže, pálení se, ale třeba i kousání sám sebe nebo drásání kůže nehty až do krve. Cílem takového chování není zemřít. Cílem je, aby fyzická bolest přehlušila tu psychickou. Také to bývá „volání o pomoc“, aby si mě moje okolí konečně všimlo a začalo mi věnovat pozornost. Někteří lidé, kteří se sebepoškozují, říkají, že pak cítí „alespoň něco, alespoň tu bolest“. Důvodů, proč se děti a mladiství sebepoškozují, tedy může být víc.

Nejčastěji se můžeme se sebepoškozováním setkat u dětí a dospívajících zhruba od věku 12–13 let, spíš výjimečně pak i u mladších dětí. O něco častěji se podle statistik sebepoškozují dospívající dívky než chlapci. A co mohou být varovné signály? Docela časté bývá to, že dítě nebo dospívající najednou chodí zahalený, nosí trička s dlouhými rukávy a kalhoty s dlouhými nohavicemi.

Snaží se vyhýbat aktivitám, kde by se musel odhalovat, třeba plavání nebo tělocviku ve škole. Může najednou chtít trávit víc času o samotě a vyhýbat se aktivitám, které měl dřív rád. Nápadné mohou být také zvláštní odpovědi na otázky, kde přišel ke škrábancům nebo jiným drobným zraněním. Samozřejmě ne každé dítě nebo dospívající, který najednou začne nosit dlouhý rukáv, se musí sebepoškozovat. Může se úplně obyčejně jednat třeba o nový módní trend, nebo jednoduše o to, že je tomu dotyčnému zima.

Pokud si ale jako pečující osoba začnu všímat toho, že se moje dítě chová divně a mám podezření, že se sebepoškozuje, pak je určitě na místě to řešit. Určitě je důležité dítě nijak neobviňovat, nekritizovat, nevyčítat mu to, nekřičet na něj. Naopak je dobré, pokud je to jenom trochu možné, zůstat v klidu, a tak přistupovat i k dítěti. Můžu se pokusit s ním téma sebepoškozování otevřít, zeptat se dítěte, zda ho něco trápí, nabídnout mu, že se mi může svěřit. Je dobré dát najevo zájem a že jsme zde pro dítě. 

Můžeme mu také nabídnout, že se společně obrátíte na nějakého odborníka, který by pomohl pomoci, anebo třeba dítěti předat kontakt na Linku bezpečí. Na tu se ostatně můžeme obrátit i my sami, kdo jsme v roli rodiče. Konkrétně je tady pro rodiče Rodičovská linka, jejímž zřizovatelem je Linka bezpečí.

Ideální je samozřejmě se pokusit předcházet tomu, aby se dítě, o které pečuji, sebepoškozovalo. Nejlepší možnou prevencí je, když s dítětem od malička nebo prostě od doby, od kdy ho mám v péči, buduji vztah. Vztah, který je blízký, založený na vzájemné otevřenosti a důvěře. Aby to dítě vědělo, že za mnou může kdykoliv přijít s jakýmkoliv problémem, že se mi může se vším svěřit, a taky že každý problém má svoje řešení. Pro některé náhradní rodiče je to snadné a přirozeně vědí, jak s dítětem takový vztah budovat.

Pro některé pěstounské a adoptivní rodiče to naopak může být těžší, protože třeba sami se svými rodiči takový vztah neměli. Kromě toho, výchova dítěte v náhradní rodinné péči vždy obnáší ještě něco navíc bez ohledu na naše rodinné zkušenosti z dřívější doby, až jsou sebelepší. Je určitě dobré se obrátit třeba na svého doprovázejícího sociálního pracovníka nebo poradce pro rodinu, kteří mohou pečující osobu nasměrovat tím správným směrem, doporučit vhodné přístupy k dítěti nebo předat kontakty na psychology a terapeuty, kteří se věnují podpoře vztahů mezi náhradními rodiči a jejich přijatými dětmi.  

Kam volat pro radu:

• Linka bezpečí:  116 111
• Rodičovská linka

Převzato z blogu organizace Dobrá rodina.

PhDr. Mgr. Zuzana Kapilová

PhDr. Mgr. Zuzana Kapilová vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde následně absolvovala rigorózní řízení, a také sociální pedagogiku na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové. Vedle univerzitního vzdělání má výcvik v kompletní krizové intervenci a v nedirektivní terapii hrou, dále absolvovala řadu odborných vzdělávacích kurzů a workshopů zaměřených na terapeutické rodičovství, na práci s dětmi s traumatem, s dětmi s poruchami attachmentu, na práci s tělem (bodyterapie, biosyntéza, focusing) a další. Pracuje s dětmi od kojeneckého věku až po dospělost a také s dospělými klienty. Specializuje se na pěstounské a adoptivní rodiny, několik let pracovala také s dětmi z dětských domovů. V Dobré rodině působí jako psycholožka, terapeutka a lektorka vzdělávacích seminářů    

Zdroj: Rodinná síť