Je jedním z posledních žijících pamětníků Krkonoš. Hladí slípku, která mu spokojeně sedí v klíně a vypráví: „Život na horách a hospodaření bylo fyzicky velmi náročné a dnešní lidé: „Oni by snad byli schopni umřít hlady, než aby tohle dělali.” „Možná by to chtěli teď leda dělat z těch, jak tomu říkáte, fitness centra, víte. To by se vycvičili!“ vtipkuje se smíchem.

Naprostá symbióza s přírodou a moudrosti, které se předávají po generace

Pan Jiřička vytáhne z kapsy malý zápisník, na který nedá dopustit a do něhož si vše zapisuje. Každý den, každou změnu, vše, co pozoruje a že těch změn za posledních víc než osmdesát let není málo: „Byla tu rozdílná kulturní plodina. Byly jeteliny, různý kytky a teď je to jednotvárný. To máte jako se včelami. To z květenství byl med, a to teď mizí. I se včelami. Když se řekne lesní med, tak to máte dnes odpad mšic. Ledakdo touží po tom tmavým medu a vono se to nepozná, že už vůbec není.“ (pozn. výkaly mšic se uchytí na listech, ty sesbírají včely a udělají z toho tmavý med.)

Když dojde řeč na mladé generace, tak s nadhledem rozvažuje nad jejich nesnadnou situací. „Ty děti se dnes od malička učí přílišný náročnosti. Pak jsou ty lidi nespokojení, protože voni všechno musej mít, všude musej bejt. Nic si nedokážou vodříct. Pak je takováhle nespokojenost mezi lidma. Ty si to můžou dovolit a ti zas ne, no pak to je závist. Jedno s druhým se zkrátka spojuje.“ Pan Jiřička nám se svým typickým humorem dává příklady ze života. „To vidíte tuhlečky na tom oblečení. To jsou lidi – každé roční období musí mít nový oblečení!!! Kdypak tohle bylo? “ Směje se z plna hrdla. „Teď by tomu nikdo nevěřil, ale dřív byly jen jedny kalhoty, cajkovice, co se nosily, dokud se neroztrhaly“

Mezigenerační most spojující prarodiče s dětmi

Pan Jiřička mně připomíná dědu, toho, který nám v dětství vyprávěl neuvěřitelné příběhy a chtěl nám předat svoje zkušenosti, ale nebyli jsme ještě dostatečně zralí, abychom si uvědomili hloubku poselství, které pro nás měl …  Možná právě proto, protože existují poselství, která stojí za to šířit dál, vznikla fotokniha “Už není toho dechu aneb rozhovory s krkonošským horalem“

Fotokniha, plná černobílých uměleckých fotografií a přímých citací pana Jiřičky, který inspiruje svými slovy: „No, čeho si nejvíc vážím… Že aspoň člověk s člověkem promluví a taklečky. Že ty známý zastavíme a pár slov prohodíme, že jo. Dříve se chodilo pobejt, užít si rozmluvu a ten lidský kontakt.“

Publikace tak nabízí příležitost sdílet kvalitní čas s prarodiči a dětmi. Prohlédnout si spolu za dlouhých zimních večerů krásné fotografie a unikátní citace, které s nadhledem nenásilně otevírají zajímavá témata k hovoru a prostor pro mezigenerační sdílení o změně přírody, lidských hodnotách, o životě, o štěstí a nadhledu, který je mnohokrát tak důležitý. Obrázky a témata dokážou probudit zvědavost u dětí o tom, jak to dříve chodilo a zároveň otevřít srdce a studnici vzpomínek prarodičů ke sdílení jejich vlastních zážitků.

Fotokniha, která pomáhá

Navíc koupí této fotoknihy na www.uznenitohodechu.cz, nejen potěšíte ale i pomůžete starým lidem, kteří již zůstali na světě sami a přejí si dožít svůj život důstojně doma, právě jako pan Jiřička. Část z každé prodané knihy on-line jde přímo na podporu programu Doma bez obav, který pomáhá zkvalitnit život osamoceným seniorům.

Trailer a ukázka knihy: https://www.uznenitohodechu.cz/ukazka-fotoknihy/kniha-uz-neni-toho-dechu/

Autorka: Barbora Bäumlová