Realizované výzkumy prokazují, že reakce na smrt domácího mazlíčka a následné truchlení jsou velmi podobné tomu, co lidé prožívají po smrti blízkého člověka. Smrt zvířátka je tak dnes vnímána (a to nejen dětmi a dospívajícími) jako smrt přítele, kamaráda, ztráta člena rodiny. Síla vazby mezi člověkem a zvířetem dosud nebyla plně rozpoznána.

Navzdory mnohým podobnostem mezi smrtí blízkého člověka a smrtí zvířete existují značné rozdíly zejména v kulturních vzorcích truchlení a také ve zvycích a postupech při úmrtí. Například zármutek po smrti domácího mazlíčka je mnohem méně legitimní a také dostupnost speciálních pohřebních služeb, zvířecích krematorií a hřbitovů je omezenější.

„Rybičky máma spláchla do záchodu a mrtvého křečka vyhodila do popelnice. Toho druhého asi taky. A když umřel pes, tak jsem ho chtěl pohřbít na zahradě, ale máma řekla, že nebudeme kopat takovou díru, co by tomu řekli sousedi, takže psa nakonec odvezla na veterinu – a tam ho nechala. Někdy si říkám, že když tohle všechno viděla naše kočka, tak se raději sebrala a už se nikdy nevrátila. Kdoví, kde je jí konec. Možná umřela někde venku, zajelo ji auto anebo si našla nějakou jinou rodinu. Hodnější. Rodinu, u které může v klidu dožít, zemřít a mít pak třeba svůj hrobeček někde v rohu zahrady.“

Smrt zvířátka, domácího mazlíčka je ideální příležitost, jak dětem objasnit smrt. Je proto vhodné v případě úmrtí domácího mazlíčka uspořádat rozloučení, jakýsi zvířecí pohřeb. Realizace takového aktu učí dítě, že rozloučení s někým, kdo zemřel, je rituál, sociální akt, že to může být důstojný prostor pro ventilaci zármutku, že to není jen „likvidace odpadků“ (např. spláchnutí rybičky do toalety nebo vyhození mrtvého křečka do popelnice). Dítě by mělo být aktivně zapojeno do přípravy takového rituálu, může např. vytvořit rakvičku pro zvířátko (např. z krabičky na čaj, krabice od bot podle velikosti zvířátka,  vhodnou rakev pro zvířátko lze zakoupit i na internetu), na zahradě nebo v lese vytvořit hrobeček, udělat křížek nebo najít nějaký kámen, na který je možné napsat jeho jméno a podle uvážení sem dítě může chodit vzpomínat, pokládat květiny nebo dělat něco, co má pro něho subjektivní význam. Rituál pohřbu domácího mazlíčka učí dítě konjunkci života a smrti a ritualizaci smutečního rozloučení. Při správném vysvětlení tohoto rituálu si dítě osvojí kulturu pohřebnictví a nemusí se bát následného pohřbu kteréhokoliv člena rodiny či známého.

Po smrti zvířátka nepociťují truchlící od ostatních dostatek sociální opory, porozumění a empatie („Vždyť to byl jenom pes, tak si pořídíte nového, o co jde?“). Někteří lidé hledají po smrti svého mazlíčka útěchu ve spiritualitě a v jakémsi transcendentálním přesahu, jiní si pořídí nového mazlíčka nebo se zaměří na pomoc zvířatům v nouzi (např. výpomoc v útulku pro zvířata, zapojení se do adopce opuštěných zvířat nebo do tzv. dočasné péče). To jsou také tři základní strategie, které truchlící při vyrovnávání se se ztrátou svého mazlíčka uplatňují. Péče o jiná zvířata – ať už o nového mazlíčka, nebo o zvířátka v nouzi – pomáhá truchlícím po ztrátě svého zvířecího miláčka zvládnout akutní žal a zaměřuje jejich pozornost a fungování na pragmatičtější problémy.

Nedostatek pochopení a opory v reálném světě vede pozůstalé k tomu, že se mohou uchylovat do kyberprostoru a sdílet svůj zármutek např. ve virtuální skupině na sociálních sítích. Jsou tam sice lidé, kteří se obvykle vůbec neznají, nikdy se neviděli, ale spojuje je společná věc – láska ke zvířecím miláčkům. Virtuální společenství lidí, kteří sdílejí podobné hodnoty, může být pro truchlící po smrti jejich zvířátka důležitým prostorem, takovým emocionálním katalyzátorem, kde hledají (a mohou i nalézt) sociální oporu a porozumění.

Autorka článku:  PhDr. et Mgr. Naděžda Špatenková, Ph.D., MBA