Dostala jsem možnost postupně vám sem psát o těžkých tématech souvisejících se ztrátou těch nejmenších – našich dětí, miminek. Proto, že tohle téma je ještě pořád hodně tabu. Proto, že je hodně rodin, co to zažily a zažívají a připadají si samy. A proto, že my jako jejich okolí většinou vůbec nevíme, co s tím dělat, jak s nimi mluvit.. Přitom je to jednoduché a lidské. Obejměte je. Plačte s nimi. Dejte jim možnost o jejich dětech a  bolesti mluvit. Nebojte se toho.

"Ačkoliv máme pocit, že smrt miminka je selhání, že do dnešní doby prostě nepatří, je to něco, co k lidskému žití a ženství vždy patřilo a vždy ho provázelo. A vždy i patřit bude…."

Jak se mi stalo, že smrt pro mě není strašák, ale součást života?

Můj děda byl husitský farář ve sboru v Jaroměři. Nahoře nad sborem měli s babičkou krásný služební byt, vstupovalo se do něj z chodby, kde jste si mohli vybrat, jestli jdete k nim nebo na kúr k varhanám.

Když natočili Kolju, měla jsem pocit, že někdo opsal moji vzpomínku. Jak jako malá stojím na kúru – hlavou jsem sotva viděla přes rantl, babička sedí za varhanama, hraje, zpívá Ave Maria a dole děda oblečený do taláru dělá pohřeb.

Taky si pamatuju, že když skončil obřad, děda šel ještě dole do kanceláře s pozůstalýma – asi promluvit, možná dodělat nějaký papíry – nevím. A my s babičkou šly do bytu a byl vývar, druhý jídlo a většinou i buchta. Babička pustila z chodby od záchoda psa Filípka. Byl tam po dobu obřadu zavřenej, protože nesnášel, když funebráci vyhrávali při ukládání rakve do auta a děsně do toho vyl. Záchod měl okno na druhou stranu, tak to byla ta nejlepší volba, kam s ním, aby nevyrušoval a nenarušoval důstojnost celého procesu.

Přišel děda, najedl se s náma a šli jsme na zahradu. My si hrát , babička okopávat kytky a děda buď lezl po stromech (celý moje dětství tam byly furt žebříky) a nebo třeba na trávu králíkům.

Byla to krásná doba a přála bych mým dětem, aby tuhle atmosféru mohly zažít. To, co mi tenkrát připadalo tak samozřejmé, bylo totiž zpětně viděno vzácné a krásné.

Když jsem vyrostla do pubertálního věku, koukala jsem po nějaké brigádě. No a babička mi nabídla úklid sboru. Super. Ke sboru ale patřily ještě dvě kolumbária, bylo tam asi 800 uren, pokud si to dobře pamatuju. Kolumbárium bylo ve sklepě. Tam jsem se teda občas u té brigády i bála a zpětně si myslím, že jsem vytírání podlahy i trošku šidila. Hlavně v zadním kolumbáriu. Aby tam nezůstávalo rozsvíceno a nešeredilo se s elektrikou, byl tam jen časový spínač na světlo. Nevím už, jak přesně byl ten interval dlouhý, ale párkrát se mi u vytírání stalo, že jsem zůstala s kýblem a hadrem za tmy mezi urnama a od té doby jsem vždycky spěchala..

Druhý kolumbárium bylo lepší. Bylo blíž kanceláře a tudíž se líp dalo hlídat, jestli se tu marně nesvítí. Takže tam děda nechal normální vypínač. A taky jak to bylo ve sklepě, tak tady byl prostor oddělený od druhého soukromého sklepa jen skříněma a tak když děda s babičkou sklidili jablka – a že jich tam na tý farní zahradě bylo požehnaně – tak tohle kolumbárium od těch jablek krásně vonělo.

Vybavena takovýmhle setkáváním se se smrtí jako běžnou součástí života, jsem po gymnáziu začala studovat na sestřičku. V té době naše zdravotnictví slovo paliativní péče vůbec neznalo. Byla jsem konsternovaná, jakým způsobem a v jaké samotě umírají lidé v nemocnici. Jak se ne-mluví s pacientem, s rodinou…Jak to všem kolem ve zdravotnictví připadá v pořádku… Když jsem se ptala, navrhovala jednoduché věci, které by šly jinak, dozvídala jsem se, ať to neřeším, takhle se to dělá. Všichni to vydrží. Jinak to nejde. Já si nemám přidělávat práci a starosti a mám to takhle přijmout. Čím dřív, tím pro mě líp…

Třešničkou na dortu v tomhle pro mě zlém snu pak byly praxe na gynekologii, kde se ukončovaly těhotenství dětí s vážnýma vývojovýma vadama. To tady nebudu popisovat, protože mnoho z vás to zažilo a netřeba si oživovat traumata a rány…kdo ví, ten ví…Nejsem omdlívací typ, několikrát jsem ale musela odejít na chodbu, abych vydýchala vlastní emoce. Hrůza, bezmoc a potřeba něco dělat – cokoliv dělat – aby to všechno začalo být aspoň trochu lidštější – to byly moje hlavní pocity, které jsem si s sebou dlouho nesla.

"Zpětně vidím, že se mi to od malička všechno skládalo jako puzzle, které do sebe po mnoha letech začalo přesně zapadat."

 Jak to celé dalo smysl? Kudy jsem šla dál? To je na samostatné psaní, na ještě jeden článek. Tam vám napíšu, co všechno se ještě stalo a jaká byla moje cesta k perinatální paliativní péči. Jak se z mámy se třema malýma dětma, ze sestřičky z vesnice, stala ředitelka neziskovky, s velkým paliativním stipendiem, která najednou mohla mluvit do legislativních úprav souvisejících a péčí o rodiny, které přicházejí o miminko. Jo, život někdy dělá kotrmelce, které bychom si při nejlepší fantazii ani nevymysleli. 

Autor: Alena Peremská