Jak je to s inteligencí? Nebo obecněji se schopností vzdělávat se? Co z toho je dáno v genech a co mohou náhradní rodiče ovlivnit?

Lze říci, že na to, aby se někdo dostal pod hranici lehké mentální retardace, musí stejným směrem zabrat spousta negenetických náhod – a ty není možné tak jednoduše zdědit.

Zde najdete úvodní článek série, kde je mimo jiné užitečný slovníček odborných pojmů, které jsou zde používány.

Dědivost inteligence se uvádí mezi 60 a 80 %. Je ale dobré myslet opět na to, že množství alel, které sdílejí rodiče a děti, je oproti tomuto číslu jen poloviční. Dále je dobré si stanovit, jaká hranice inteligence je pro nás nepřijatelná a podle toho se rozhodnout, zda jsme ochotni přijmout dítě rodičů se sníženou inteligencí do náhradní rodinné péče.

Vzhledem k tomu, že nejsou k dispozici IQ testy původních členů rodiny, lze u rodiče řešit jen dojem sociálního pracovníka/pracovnice při komunikaci s rodičem, zda má či nemá „snížené IQ“, případně má či nemá „mentální retardaci“. Přibližně dvě třetiny populace (konkrétně 68 %) se nachází mezi hodnotami 85 a 115 bodů IQ, tito lidé jsou vybaveni standardní inteligencí.

Pokud je pro nás nepřijatelná hodnota pod 85, znamená to asi 16 % lidí. Výsledek je potom následující:

Pokud si stanovíme hranici problému níže, například na IQ 70, což odpovídá úrovni, kde teprve začíná lehká mentální retardace, z 16 % se rázem stanou jen 2.5 %. Zkrátka lze říct, že na to, aby se někdo dostal pod hranici lehké mentální retardace, musí stejným směrem zabrat spousta negenetických náhod – a ty není možné tak jednoduše zdědit.

To, že je dědivost IQ okolo 70 %, znamená, že kdyby žádné náhody kromě genů k určení IQ nepřispívaly, byla by i variance hodnot, na kterých by lidé skončili, jen sedmdesátiprocentní.

Každou takovou náhodu si můžeme představit jako hod mincí. Vezme-li si průměrně inteligentního člověka, pak za každý hod, kde padne panna, se mu inteligence o trochu zvýší, za orla se sníží. Pětatřicet hodů mincí zdědí po průměrné inteligenci svých rodičů. Dalších pětatřicet hodů je sice ještě genetických, ale už nejdou z rodičovských znaků jednoduše vyčíst. Jdou vlastně na vrub novým kombinacím rodičovských vloh v dítěti. Posledních třicet hodů ovlivňuje prostředí, výchova a spousta prostých negenetických náhod. Právě tyto hody může rodič ovlivnit – může vlastně zařídit, že si v nich nehází dítě mincí férovou (kde padne panna i orel s poloviční pravděpodobností), ale mincí „cinknutou“, na které padne panna třeba v devadesáti procentech případů.

Kdo někdy viděl typickou středostavovskou rodinu, která úspěšně vychovala univerzitní profesorku nebo ústavního soudce, ví, co má dělat. Už jen vlastní psací stůl a klid na práci během základní školy může dělat zázraky. Dále je vhodné nabídnout dítěti širokou škálu kognitivně náročných, ale hlavně stimulujících možností – nikoliv povinností – a doufat, že si v tom najde něco, co ho bude bavit. Může to být hudba, tanec, programování, sbírání brouků, známek nebo pokémonů, pěstování zeleniny, stavění z lega nebo z merkuru, čtení, divadlo, malování – to jsou činnosti, u kterých se vytvářejí silná spojení mezi různými mozkovými centry a člověk pak v dospělosti dovede snáze zapřáhnout vášně do postroje rozumu nebo naopak.

Ještě k tématu vzdělání: Je zajímavé, ale vlastně ne příliš překvapivé, že samotné vzdělání vykazuje nižší dědivost než inteligence. Tak jsou přece IQ testy konstruovány – snaží se odhalit schopnost tvůrčího a užitečného přemýšlení, která leží pod kulturním nánosem a pod všemi vrstvami formálního vzdělání. Chytrý obyvatel Madagaskaru by v nich měl získat podobné skóre jako chytrý obyvatel Londýna. Zdá se, že hned několik různých vloh tu přispívá k výslednému školnímu úspěchu – nebo spolu dokonce tyto vlivy interagují, případně interagují s prostředím.

Dá se tedy říct, že dědivost inteligence tvoří něco jako horní hranici dědivosti vzdělání, které je možné se přiblížit, pokud se srovnají výchozí podmínky mezi různými rodinami a školní systém se povede optimalizovat tak, aby se žádnému dítěti škola nebo univerzita neznechutila.

Autor: evoluční biolog Petr Tureček (zdroj: Dobrá rodina o.p.s.)

Petr Tureček