Další část rozhovoru s evolučním biologem Petrem Turečkem. Odkaz na úvodní článek série a slovníček odborných termínů najdete na konci článku.

Pokud je nepřátelské rodinné prostředí nahrazeno prostředím plným lásky a péče – a ne třeba masovou institucí typu kojeneckého ústavu – organismus dítěte nemusí mít velký problém se i později překalibrovat, přizpůsobit se nové situaci.

Z pohledu genetiky tyto události žádný vliv nemají. Dlouhodobé stresující situace mohou vést maximálně k epigenetické úpravě molekuly DNA – k různému alternativnímu ohnutí, projevení jiných jejich částí, což pak samozřejmě ovlivňuje i expresi (projevení se) některých genů. Jedná se však o změny vratné – vždy alespoň částečně, často úplně. Pokud se jedná o jednorázový exces nebo o krátkodobé působení stresových faktorů, většinou se podaří nasměrovat organismus opět na správnou kolej. Ostatně nikdo moc neřeší, že by mělo mít vliv na studijní úspěch nebo na kariéru v dospělosti, zda člověk v dětství prožil autonehodu nebo ne – a to je přece pořádný stresový faktor, často spojený se zraněním a následnou hospitalizací.

Dlouhodobý pocit nejistoty spojený například s týráním může ale člověka ovlivnit i velmi výrazně, zvlášť pokud je takový vztah jediný, který člověk v životě pozná. Epigenetický vliv na genovou expresi může pak zůstat nastavený na situaci, kdy svět je nehostinné a nepřátelské místo, což bude působit při střetu s většinovou společností, která žije už po generace ve stavu stále se zvyšujícího blahobytu, nepatřičně. Ovšem pokud je nepřátelské rodinné prostředí nahrazeno prostředím plným lásky a péče – a ne třeba masovou institucí typu kojeneckého ústavu – organismus dítěte nemusí mít velký problém se i později překalibrovat, přizpůsobit se nové situaci.

Člověk je, na rozdíl třeba od octomilek, které žijí jen krátce, nesmírně dlouhověký tvor, a tedy musí být připraven na to, že se může jeho situace během života mnohokrát změnit. Možná je jen málo známá myšlenka takzvané genové kanalizace – řada genů výrazného účinku se musí snažit o to, aby přispěla k vytvoření co možná nejúspěšnějšího jedince bez ohledu na to, v jakých podmínkách se právě nachází. Proto často reakce na nepříznivé prostředí není přímo úměrná hrůzám, kterými člověk projde.

Vědci navíc nedávno zjistili, že třeba to, jakého partnera si bude člověk v životě vybírat, se kalibruje až mnohem později – nejspíše někdy mezi 9. a 12. rokem života. Dává to smysl: těsně před nástupem puberty dochází ke zrání nadledvin, které pak řídí různé hormonální kaskády v organismu. V tomto období prochází dospívající člověk nesmírně důležitým procesem, během kterého dostává možnost na základě toho, co se kolem něj děje, nově definovat, jakým dospělákem vlastně bude v jeho situaci nejlepší se stát. Kdyby se takové věci pevně zabetonovaly už u novorozence nebo rovnou geneticky, čelili bychom nebezpečí, že se za dobu mezi naším narozením a naší pohlavní dospělostí změní prostředí nebo společnost natolik, že naše nastavení nebude umožňovat maximalizaci našeho vrozeného potenciálu. Ti jedinci, kteří se dokázali kalibrovat „právě včas,“ zanechali v průměru více potomků a jejich kvality tedy sdílíme i my všichni – současní lidé.

Příbuzný jev umožňuje vysvětlit i hospitalismus, tedy vývojový regres pozorovaný u dětí, které jsou, třeba kvůli operaci, na delší dobu odloučeny z domácího prostředí. Jejich organismus neví, co bude dál a čeká. Přetočí se tedy ve vývoji o kousek zpátky, aby mohl v případě potřeby lépe „zapadnout“ do role, kterou od něj budou nové neznámé podmínky vyžadovat.

Jaký vliv má podle vás na dítě prenatální období? Pokud třeba prostředí, ve kterém se matka pohybuje, je velmi stresující apod.

Často se mluví o tom, že děti stresovaných matek jsou neurotičtější, hůře se soustředí a podobně. Je to pravda, ale rozdíly mezi dětmi stresovaných a nestresovaných matek pravděpodobně nejsou velké. Teorie je taková, že se plod připravuje na prostředí, kterému bude po narození čelit. Je-li prostředí nebezpečné, hodí se větší neuroticismus, protože neurotický člověk spíše zaznamená i první náznaky potenciální hrozby. Děti v náhradní rodinné péči tedy mohou být z pohledu okolí přecitlivělé, pokud v prenatálním období matka čelila nejistotě, bezmoci, odmítnutí od okolí, stresu nebo agresi ze strany partnera.

Je trochu nešťastné, že se tyto teorie často dokládají experimenty na myších. Nedávno jsem se o tom fenoménu bavil s Chrisem Kuzawou, který se mu věnuje do hloubky, a on povídal, že myš není úplně dobrý model, chceme-li v tomto případě vyvozovat závěry platné pro člověka. Myš se totiž v přírodě dožívá asi tak jednoho roku, maximálně roku a půl. Prostředí, na které se nakalibruje v děloze, tedy bude dost dobře odpovídat i prostředí, se kterým se bude setkávat po zbytek života. Člověk však žije sedmdesát nebo osmdesát let – je pro něj pravděpodobně zásadní, aby ho prvních devět měsíců od početí ovlivnilo, pokud možno jen do té míry, aby to ještě bylo užitečné.

Často se uvádí příklad Holandské hladové zimy – děti, které byly počaty a odnošeny během hladomoru, který zavládl v Nizozemsku za druhé světové války, trpěly prý často v dospělosti vysokým tlakem, cukrovkou, obezitou, tedy projevy toho, že jejich těla byla nakalibrována na mnohem menší přísun kalorií, než jakému byla během dospělého života vystavena. To všechno je pravda – ale efekty hladomoru, jakkoliv měřitelné a statisticky významné na velkých souborech dat, mají jen malou vypovídající hodnotu pro jednotlivé životní osudy konkrétních lidí. I mezi dětmi hladomoru jsou tlustí i hubení. I lidé, kteří se narodí se „zlatou lžičkou v puse,“ mají často na stará kolena vysoký tlak. Každý organismus zkrátka dělá, co může, jen se mu to občas nepovede, jak by si asi představoval.

Epigenetická regulace genů dítěte nezávisí jen na tom, co matka prožívá během těhotenství, ale i na tom, co prožívá všechny ty roky před tím. I to jsou informace – třeba informace o výkyvech přísunu kalorií – které se hodí dítěti, je-li to jen trochu možné, předat. Navíc, jak jsem už zmiňoval výše, porodem to nekončí. Každý z nás má v průběhu celého dětství a dospívání řadu příležitostí kalibraci svých epigenetických faktorů alespoň do určité míry upravit.

Samostatnou kategorii ale samozřejmě tvoří situace, kdy události v průběhu těhotenství vedou k nenávratnému poškození plodu – například dojde-li vlivem vysoké konzumace alkoholu matkou k rozvoji takzvaného fetálního alkoholového syndromu, nebo dojde-li k zastavení správného růstu končetin díky působení thalidomidu, který se dříve podával ženám i jako lék na těhotenskou nevolnost. To ale není důsledek špatné kalibrace organismu, zde dochází k působení velkých negenetických náhod, se kterými evoluce nemohla nijak počítat (většina našich předků se totiž s vysokými dávkami alkoholu nebo dokonce thaliomidu nemohla nikdy setkat). I v těchto velmi specifických případech není manévrovací prostor v rámci dalšího vývoje nulový, ale je minimálně velmi omezený – ruce, které se nevyvinou správně už v děloze, v průběhu života nenarostou.

Povíte nám prosím více o transgeneračním přenosu traumatu? Jak to funguje?

Vypadá to, že organismy matky i otce znají způsoby, jak do jisté míry epigeneticky přednastavit genovou expresi dítěte. Výzkum těchto jevů je teprve v začátcích, ale například myši, jejichž otec nebo dokonce dědeček byl opakovaně vystavován elektrickým šokům současně s pachem acetophenonu (který nám voní podobně jako třešně), se toho pachu bály, i když ho samy nikdy předtím necítily.

Za tento přenos jsou pravděpodobně odpovědné malé úseky molekuly RNA (kyselina příbuzná známější DNA), která ovlivňuje právě zmiňované epigenetické značky na vláknu centrální kyseliny. Opět připomínám, že myš není díky své krátkověkosti ideálním modelem, ale je pravděpodobné, že se podobné jevy mohou – byť třeba v menší míře – vyskytovat i u lidí. Takto se například vysvětluje vyšší výskyt obezity a s ní spojených civilizačních chorob u Afroameričanů. Jejich předci byli živeni hůře než příslušníci privilegovaných vrstev, takže nakalibrovali své potomky pro nižší přísun živin.

Ovšem dnes, kdy je na každém rohu rychlé občerstvení s tisícovkami kalorií za pár dolarů, je úzkostlivé ukládání všech přebytečných živin do tukových zásob spíše na obtíž. Je pravděpodobné, že s každou další generací budou rozdíly v obezitě mezi lidmi různého původu menší.

Takže ano, na základě zkušeností rodičů se vlastnosti potomka mohou měnit.

Ale je třeba si uvědomit dvě věci:

1. V těch přesvědčivě doložených případech se nejedná o jednorázové trauma, jedná se o dlouhodobé působení konzistentních podmínek; dlouhodobého podmiňování nebo dlouhodobé podvýživy. Jednorázové trauma, byť značné, se nemusí do epigenetiky dětí propsat prakticky nijak.

2. I když jsou podmínky, ve kterých rodiče žijí, dlouhodobě stresující a nepříznivé, nemusí to vždy znamenat, že budou jejich potomci náchylní ke stresu, či že budou v životě nešťastní. Jak je vidět na příkladu z Ameriky, jsou potomci otroků odolnější vůči hladu, nikoliv méně odolní. Samozřejmě hrozí efekt špatného souběhu predispozic a prostředí. Tak, jako je člověk obrněný proti podvýživě znevýhodněn v prostředí, kde je spíše přebytek než nedostatek kalorií, může být člověk nakalibrovaný pro vyšší úrovně stresu v nevýhodě tam, kde je stresujících podnětů málo nebo nejsou dostatečně výrazné. Je možné, že takový člověk se nenechá dostatečně vycukat jen hloupým deadlinem, hrozící písemkou nebo despotickým šéfem. Generace lidí počatá za druhé světové války nebo těsně po ní, často děti řádně traumatizovaných rodičů, byla generací květinových dětí. Vznikla tehdy spousta úžasné hudby. Opravdu se zdá, jako by měli ti lidé mírně jiný vztah ke stresu než jejich rodiče nebo jejich děti a vnoučata. Nezdá se mi však, že by to byl vztah nežádoucí nebo problematický. Nezapomínejme, že tyto efekty, jakkoliv průkazné a společností podobně nastavených lidí asi do značné míry zesílené, mohou být na čistě individuální úrovni slabé. I ve čtyřicátých letech se rodili budoucí pedanti a vynervovaní úředníci.

Zde najdete úvodní článek série, kde je mimo jiné užitečný slovníček odborných pojmů, které jsou zde používány.

Autor: evoluční biolog Petr Tureček (zdroj: Dobrá rodina o.p.s.)