Jak je to se sklonem k promiskuitnímu chování nebo brzkému zahájení pohlavní života?

Z výzkumů u dvojčat se dá soudit, že je to dáno v první řadě výchovou, kterou mají oba typy dvojčat společnou, ale třeba také volbou školy nebo dětským kolektivem, do kterého jedinec zapadne, a náhodami, které nejsou společné oběma sourozencům.

Na výzkum těchto vlastností je ve srovnání s výzkumem duševních poruch věnováno podstatně méně prostředků, takže nemáme tak přesné odhady, přesto se o tom snad něco říci dá. Faktory dané výchovou, ale třeba také volbou školy nebo dětským kolektivem, do kterého jedinec zapadne, budou zodpovědné za 39 % variability. Za zbývajících 33 % budou zodpovědné zbývající náhody, které nejsou společné oběma sourozencům.

Je pak otázka, kde vezmeme nějaký odhad incidence v populaci – co přesně tu považujeme za problém? Můžeme například říct, že problém pro nás představuje, pokud začne náš potomek pohlavně žít před patnáctým rokem života. Na internetu jsem našel údaj, že před 15. rokem života má sex asi 10 % české populace. Pokud tedy pracujeme s údaji dědivost = 28 % a incidence problému = 10 %, dojdeme k tomuto odhadu:

S obecnou promiskuitou je to asi ještě složitější, ale v jedné práci jsem četl, že 92 % genů, co se zdají být zodpovědné za rozdíly v promiskuitě jsou vlastně geny spojené s nižší schopností sebekontroly. To dává smysl, spontánnější lidé se asi častěji vrhají do vztahů po hlavě. Navíc u fenoménu sebekontroly máme i poměrně dobrou představu, jak vypadá její neurální původ – jedná se o provazce nervových vláken, které vedou z prefrontálního kortexu do jiných, evolučně starších, emocionálnějších částí mozku. Jistě, síla těchto drah není ovlivněna jen geneticky, ale částečně na ni geny nebo interakce mezi nimi vliv mít mohou.

Sebekontrola vykazuje dědivost asi 60 %, nemáme mnoho důvodů předpokládat, že spontaneita specifická pro promiskuitní chování bude mít dědivost významně jinou. V úvahu je ale potřeba vzít i to, že vliv mohou mít geny pro fyzickou atraktivitu, které logicky ovlivňují množství příležitostí k promiskuitě, které člověk dostane. A kam se obrátit pro frekvenci znaku, který sledujeme? Napadá mě podívat se na frekvenci nevěry, už proto, že je to v porovnání s jinými znaky, co jsme zatím sledovali, mnohem častější jev. Přibližně 37 % Čechů bylo podle průzkumu agentury STEM/MARK údajně někdy ve vztahu nebo v manželství nevěrných. Vychází to tedy takto:

Konečně se od sebe alespoň trochu odlepila hodnota pro náhodného kolemjdoucího a člověka, jehož rodič nikdy nevykazoval promiskuitní chování. Tady alespoň člověk s promiskuitním jednovaječným dvojčetem přelezl hranici padesáti procent, ale je tomu spíše díky už původně vysoké incidenci vztahového podvádění než kvůli samotné šedesátiprocentní dědičnosti.

Dnes se může jevit promiskuita jako negativní jev. Je však možné, že za dvacet let může být promiskuita žádaným, a ne nějak stigmatizovaným znakem. Člověk, který nebude schopen ztratit nad sebou kontrolu a který se bude stydět, bude ve společnosti dost možná znevýhodněn.

Zde najdete úvodní článek série, kde je mimo jiné užitečný slovníček odborných pojmů, které jsou zde používány.

Autor: evoluční biolog Petr Tureček (zdroj: Dobrá rodina o.p.s.)