Historie

V roce 1939 proběhla na území ČR velká epidemie přenosné dětské obrny s následnými vlnami po třech až pěti letech. Mezi léty 1939 – 1956 onemocnělo 12 868 osob, převážně dětí, z nich 1 159 zemřelo. Od roku 1957 bylo zahájeno očkování nejdříve neživou a následně od roku 1960 živou očkovací látkou. Díky úspěšnému očkovacímu programu Česká republika v roce 1961 dosáhla statusu „polio-free“ země (tzn. země, ve které se nevyskytuje virus poliomyelitidy).

Od roku 1957 bylo zahájeno očkování nejdříve neživou a následně živou očkovací látkou. V roce 1959 bylo v ČR hlášeno 131 případů onemocnění a 11 úmrtí. Celoplošný očkovací program zahájený v první polovině roku 1960 byl velmi úspěšný; již od druhé poloviny roku 1960 nebyl na našem území zaznamenán domácí (tj. neimportovaný, autochtonní) případ onemocnění přenosnou dětskou obrnou a ČR tak mohla jako první země na světě deklarovat vymýcení (tj. eliminaci) poliomyelitidy, čili stav, kdy je v zemi dlouhodobě přerušen proces šíření nákazy.

Současnost

Světová zdravotnická organizace označila Evropu jako region bez viru obrny („polio-free“) v roce 2002. Výskyt divokého polioviru ve světě se od roku 1988 snížil o více než 99 %, z odhadovaných 350 000 případů ve více než 125 endemických (virus se v nich trvale vyskytuje) zemích na 33 případů v roce 2018. Ze tří kmenů divokého polioviru (typ 1, typ 2 a typ 3) byl divoký poliovirus typu 2 vymýcen v roce 1999 a v listopadu 2012 byl v Nigérii hlášen poslední výskyt divokého polioviru typu 3. Ke 12. 6. 2019 byl hlášen výskyt divokého polioviru (WPV) pouze z Afghánistánu (8 případů) a Pákistánu (21 případů). Dvanáct případů onemocnění z vakcín derivovaných poliovirů (cVDPV) bylo zaznamenáno v Nigérii, Somálsku a Demokratické republice Kongo, kde se používá živá oslabená vakcína, podávaná ústy. V České republice se používá neživá očkovací látka, proto zde riziko vzniku onemocnění z vakcín derivovaných poliovirů nehrozí.


Obrázek 1: Trend onemocnění přenosnou dětskou obrnou v České republice v letech 1945 - 2018. (Zdroj: Státní zdravotní ústav)

Prevence

Jedinou účinnou prevencí proti onemocnění poliovirem je očkování.

Očkování dětí se provádí neživou (inaktivovanou) očkovací látkou (IPV), která je součástí očkovací látky proti záškrtu, tetanu, černému kašli, přenosné dětské obrně, žloutence typu B, onemocnění vyvolanému Haemophilus influenzae typu b u dětí:

a) u dětí (schéma 2 + 1):

• od 9. týdne věku (2. měsíc),
• další dávka se podá za dva měsíce po první dávce (4. měsíc),
• přeočkování se provede v 11. – 13. měsíci života dítěte, tzn. interval mezi druhou a třetí dávkou je minimálně 6 měsíců,
• očkovací látkou proti záškrtu, tetanu, černému kašli a přenosné dětské obrně v 10.–11. roku dítěte,

b) u dětí očkovaných proti tuberkulóze od započatého třináctého týdne po narození dítěte, vždy však po zhojení postvakcinační reakce po očkování proti tuberkulóze,

c) u nedonošených dětí třemi dávkami očkovací látky podanými v intervalech nejméně jednoho měsíce mezi dávkami, a čtvrtou dávkou podanou nejméně šest měsíců po podání třetí dávky (schéma 3 + 1).

Očkování dospělých a cestovatelů: Světová zdravotnická organizace (WHO) dne 5. 5. 2014 vydala doporučení pro cestovatele do zemí, kde se poliovirus stále ještě vyskytuje. Jeho cílem je zabránit přenosu polioviru z rizikových zemí tam, kde byl virus již vymýcen. Riziko přenosu polioviru se snižuje podáním dodatečné dávky očkovací látky proti poliomyelitidě (tzv. booster). Proto WHO doporučuje obyvatelům a návštěvníkům zemí s výskytem polioviru, aby se nechali očkovat proti polioviru během 12 měsíců před cestou do rizikové země, případně při vycestování z této rizikové oblasti.

POZOR, očkování nechrání člověka celoživotně! Proto je nutné, aby dospělí cestovatelé, kteří se chystají odcestovat do zemí s výskytem polioviru, byli proti poliomyelitidě přeočkováni. Očkování proti přenosné dětské obrně zabrání nejen onemocnění, ale také případným pozdním neurologickým následkům.

Příznaky onemocnění

V dětském věku probíhá většina infekcí bez příznaků a pouze u jedné z 200 až 300 nakažených osob se vyvine závažná forma onemocnění, která vyvolává ochrnutí. Život ohrožující komplikací je obrna dýchacích a polykacích svalů.

Infekce lidí, u nichž se neprojeví žádné příznaky, zůstanou většinou neodhaleny a nediagnostikovány. Lidé, kteří mají bezpříznakovou formu onemocnění, jsou infekční pro své okolí; ještě několik týdnů vylučují poliovirus stolicí a sliznicemi úst a nosu. Tito lidé mohou nakazit další jedince, u kterých se může vyvinout závažná forma tohoto onemocnění.

Přenosná dětská obrna zahrnuje následující klinické projevy: akutní nástup neúplné obrny (parézy) jedné či více končetin, typické je asymetrické postižení. V postižené končetině jsou čístečně nebo zcela chybí šlachové reflexy bez zjevné příčiny a bez ztráty smyslových (senzorických) nebo poznávacích (kognitivních) funkcí; ochrnutí (paralytická forma) vzniká jen u 1 % nakažených.

Po 20 až 40 letech po prodělané paretické formě onemocnění se může zhoršovat zdravotní stav jedince; vyvíjí se tzv. postpoliomyelitický syndrom. Mezi hlavní symptomy patří zejména nadměrná nevysvětlitelná únava, svalová slabost – narůstání obrn a ubývání svalů, výrazná bolest svalů a kloubů, poruchy vědomí (vazovagální synkopy), poruchy spánku, přecitlivělost k chladu a bolesti, potíže s polykáním a dýcháním.

Další důležité informace

Inkubační doba: obvykle trvá 7 až 14 dní, rozsah může být 3 až 35 dní.

Původce: virus poliomyelitidy typu 1, 2 a 3.

Zdroj: nemocný člověk nebo osoba s bezpříznakovou (inaparentní) infekcí.

Přenos: Virus poliomyelitidy se přenáší z člověka na člověka fekálně-orální cestou (šíření infekční choroby, kdy se choroboplodné zárodky přítomné ve stolici nakaženého dostanou do trávicího traktu jiného jedince) nebo orálně-orální cestou (nákaza se přenáší od osoby postižené prostřednictvím jejích slin), méně často kontaminovanou vodou.

Období nakažlivosti, vnímavost a imunita: Infikovaný je nejnakažlivější několik dní před a po začátku onemocnění, ještě několik týdnů vylučuje poliovirus stolicí a sliznicemi úst a nosu. Virus vylučují také osoby s bezpříznakovou nákazou, tj. 80 % ze všech nakažených. Osoby se sníženou obranyschopností mohou virus ve stolici vylučovat měsíce až roky.

Zdroj: Státní zdravotní ústav