Nadbytek a nedostatek

Zatímco předchozí generace od začátku evoluce vychovávaly děti k tomu, jak přežít v nedostatku, dnešní rodiče učí děti, jak přežít v přebytku. Když rodiče neměli neomezené množství jídla nebo prostředků na věci pro děti, bylo pro děti pochopitelné, že jim to nedali. Jenže z pohledu dětí dnes máme dost jídla i peněz na další věci. Když jim to tedy nedáme, mohou to snadno vnímat jako nepřijetí, když nemají dobrou odpověď na otázku: „Proč mi to naši nedají, když to mají?“

Poslušnost a odpovědnost

Základem dřívější výchovy byla poslušnost dětí. Vychovávat děti hlavně k poslušnosti může být ale v této době nebezpečné. Když děti učíme poslušnosti, neučíme je rozhodovat se, ale přijímat cizí rozhodnutí. Člověk vychovaný čistě k poslušnosti má větší potřebu podřizovat se autoritám bez hlubšího pochopení, co a proč po něm autority vlastně chtějí. To ovšem může být v době, kdy děti čerpají již od nízkého věku informace ze sociálních sítí, značně riskantní.

Rodičům tedy nezbývá, než vést děti především k hlubšímu pochopení toho, jak jsou pravidla u nás doma nastavené. A to i za cenu, že s nimi daleko častěji povedou diskuze o smyslu toho, co a proč po nich rodiče chtějí. Zároveň by o pravidlech měl být nejdřív přesvědčený rodič, aby je v klidu dokázal vysvětlit dítěti.

Rovnoprávnost

Pokud se rodiče drží konceptu výchovy v páru, pak už dnes neprojde klasický model přísného otce, který určuje pravidla, nosí peníze a má poslušnou ženu, která o něj pečuje. Jenže zrovna výchova v páru je poměrně náročnou záležitosti, protože komplikuje rozhodování v situacích, kdy se rodiče na něčem neshodnou. Přehlasovat se v sudém počtu dvou nejde, takže to vede k patovým situacím a vzájemnému přetlačování se. Nepovažuji ani za vhodný přístup to, když se snaží o kompromis, protože často je plný ústupků, takže není spokojený ani jeden. Nezbývá tedy, než si jednotlivé oblasti rozdělit tak, aby každý z rodičů rozhodoval o určitých oblastech a zároveň za ně nesl odpovědnost.

Radost ze života

Velkým tématem je i to, abychom na děti přenesli svou vlastní radost ze života. To při dnešním tlaku pro rodiče vůbec není snadné téma. Výzkumy školáků z poslední doby přinášejí alarmující čísla počtu dětí, které trpí depresemi. Dítě tedy potřebuje vidět rodiče, kteří vedou život plný nejen povinností, ale také dlouhodobých otevřených vztahů, ve kterých rodiče mohou zažívat přijetí, uvolnění, radost, společnou aktivitu i legraci.

Takovým prvním tipem, který sdílím s rodiči, je zrušení slova „musím“ z našeho slovníku. Jak se mají děti těšit na svou dospělost, když od rodičů získávají pocit, že dospělost je plná starostí a věcí, které „musíme“ dělat: „Musím jít vařit.“ „Musím do práce.“ „Musím vyžehlit prádlo.“ „Musíme se oblíkat.“. A tak třeba lze nahradit větu: „Musím pověsit prádlo,“ větou „Jdu pověsit prádlo. Chceš mi pomoct?“ Pokud u věšení prádla děti zažívají s rodičem hezký čas, ve kterém je rodič uvolněný, má hravou intonaci a třeba u toho trochu lumpačí, daleko raději se k nám přidá. A navíc se tím úplně konkrétně učí tomu, jak udělat povinnosti zábavnými.

Autor: Alžběta Skleničková, www.alzbeta.eu