Mýtus č. 1: „Domácí násilí je, když se dva hádají.“

To je omyl. Hádka a domácí násilí se zásadně liší. Při hádce proti sobě stojí dvě přibližně rovnoprávné strany. Ze začátku jde o rozpor zájmů, kdy se každá ze zúčastněných stran snaží prosadit ten svůj. Pokud má jedna osoba nad druhou dlouhodobě převahu - například je fyzicky silnější, je ozbrojená, nebo disponuje financemi, vzniká nebezpečí, že silnější strana svou převahu zneužije ve svůj prospěch. Pak se hádka mění v násilí a jedna strana ze strachu a nejistoty podlehne. Nerovnoměrnost sil je přítomná vždy ve vztahu dospělých a dětí, ale i u některých žen a seniorů. K násilí ze strany agresora tak dochází zcela záměrně a opakovaně. Projevem domácího násilí nejsou pouze hádky, ale také další formy psychického nátlaku jako ponižování, zesměšňování, sledování, nadávání, vyhrožování, zakazování, které se stupňují k hrubým až brutálním fyzickým útokům s ohrožením na životě.

Mýtus č. 2: „Domácí násilí se týká jen sociálně slabších rodin.“

Není to pravda. Domácí násilí se vyskytuje ve všech sociálních vrstvách, nezávisle na vzdělání, náboženství či ekonomické situaci agresora a oběti. Násilí bývá často utajováno a sama oběť jej skrývá, aby neutrpěla pověst rodiny, muž neztratil zaměstnání nebo žena nepřišla o možnost pečovat o své děti. Násilník obvykle ženě vyhrožuje, že nebude smět pečovat o své děti, že bude zpochybněno její duševní zdraví, že se ocitne zcela bez finančních prostředků, u cizinek může být ohroženo povolení k pobytu, starší ženy mají strach z menší šance začít „nový život“, zdravotně postižené ženy se domnívají, že nemají jinou možnost než snášet násilnického partnera. Vyhrožovat může ale i žena svému partnerovi, dospělý člověk svým rodičům v seniorském věku apod.

Mýtus č. 3: „Domácí násilí je soukromý problém, veřejnosti se netýká.“

Rozhodně ne. Tabuizace domácího násilí díky dostupností informací již ustupuje. Oběť, která požádá o pomoc, dává signál, že se již rozhodla svůj problém zveřejnit a řešit. Násilné činy jsou podle českých zákonů trestné bez ohledu na to, zda jsou páchané v rodině nebo mimo ni. Kromě toho velkou část násilných činů tvoří tzv. oficiální delikty, to znamená, že je žaluje a stíhá stát. Je tedy nezbytné chránit oběť a další postižené členy rodiny v domácnosti, protože rodina to sama nedokáže.

Mýtus č. 4: „Situace není tak zlá, jinak by oběť násilníka opustila.“

Situace může být naprosto zoufalá, ale rozhodnutí opustit násilníka oběť odkládá a zkouší všechno možné, aby změnila situaci. Chce, aby násilí přestalo, zároveň však touží udržet si vztah či manželství např. kvůli dětem. Násilí partnera omlouvá a přisuzuje vinu sama sobě. Bohužel opakující se ponižování agresorem a neustálé kontrolování ji dovede až do stavu naprosté bezcennosti a pocitu, že se bez agresora nemůže obejít. Pomoc začne hledat až ve chvíli, kdy selhávají všechny pokusy o zlepšení, nebo jí jde o život. Jinak o své situaci ze studu a obav nehovoří a stydí se přiznat, že domácí násilí zažívá.

Mýtus č. 5: „Za násilí si oběť může sama, protože provokuje.“

Jakákoli "provokace" nemůže omluvit násilí. Pachatel svou oběť obviňuje a za páchání násilí nehodlá převzít zodpovědnost. Násilní partneři považují za provokaci cokoliv, co není podle jejich představ. Za „provokaci“ bývá často označené už to, že žena přijde později z práce, má vlastní názor, navštíví svoji kamarádku, nebo si dovolí muže kritizovat. Násilníci často považují za provokaci chování, které sami u sebe považují za samozřejmé. Ovšem i kdyby je někdo „provokoval“, těžko by například napadli kolegu v práci, spolubydlícího apod., ale v rodině má násilník pocit, že si může vše dovolit a že nad partnerkou má absolutní moc a kontrolu. Pouze on má možnost se rozhodnout, zda použije násilí či nikoliv a jak se bude chovat.

Mýtus č. 6: „Domácí násilí je ve vztahu, kde to druhému nevadí.“

To jsou výmluvy lidí, kteří si nechtějí komplikovat život pomocí týrané osobě. Žena by měla být vnímána jako rovnocenný partner při zajišťování obživy, muž jako rovnocenný partner při péči o děti a domácnost. Nikdo nechce, aby byl v soužití od druhého partnera psychicky deptán, ponižován a bit. Na začátku vztahu tyrani obvykle nesahají po násilných prostředcích. Násilné chování začíná až po určitém čase spolužití. Každý člověk si uvědomuje nespravedlnost a příkoří, které se mu děje a pokud se snaží situaci zvládnout sám a partnera omlouvá, neznamená to, že mu nevadí nebo mu snad vyhovuje.

Mýtus č. 7: „Násilí páchá ten, kdo se s násilím setkal v dětství.“

Ne každý člověk, který byl v dětství týrán, bude druhého člověka v dospělosti týrat. Zážitky z dětství mají různé následky. Domácí násilí děti ovlivňuje i v případech, kdy nejsou přímými svědky. Vlastní zážitky s násilím jsou „rizikovým“ faktorem, který může vést k násilnickému chování. To však neznamená, že v násilí musí nevyhnutelně pokračovat. Negativní zkušenosti z dětství mohou vyvolat opačnou reakci a vést až k mimořádně odmítavému postoji k násilí.

Mýtus č. 8: „Příčinou domácího násilí je především alkohol.“

Příčinou násilí není jenom alkohol. Příčinou domácího násilí je získat kontrolu a moc nad partnerem žijící ve společné domácnosti. K násilí dochází i tehdy, když je násilník střízlivý. Alkohol působí pouze jako spouštěč násilí. Odbourává zábrany, a proto se agresivní impulzy zesilují. Stav opilosti využívají násilníci často jako argument, aby nemuseli přebírat zodpovědnost za svoje činy. Po vystřízlivění se agresor omlouvá, slibuje, že se polepší, oběť mu uvěří, odpustí a celý cyklus začíná znovu. Je potřeba zdůraznit, že násilné činy jsou páchány zpravidla z vlastního rozhodnutí jedince.

Mýtus č. 9: „Oběť domácího násilí lze snadno poznat.“

Tvrzení, že obětmi domácího násilí se obvykle stávají „puťky“, „chudinky“ nebo „bačkory“, které si nechají vše líbit, je mylné. Mohou to být pracovně úspěšní lidé ve vrcholných manažerských funkcích, kteří vystupují navenek sebevědomě a dominantně. Osobnostní profil oběti není možné jednoznačně stanovit. Domácí násilí se odehrává většinou „beze svědků“. V mnoha rodinách může docházet ke konfliktům a potyčkám, které se navenek jeví jako méně závažné, byť se ve skutečnosti o domácí násilí jedná. To ztěžuje prokázání domácího násilí a nabídku pomoci. Nesmíme zapomínat, že se oběť domácího násilí za týrání stydí a snaží se jej v rodině i v zaměstnání skrýt, popírat a utajit.

Autor: Státní zdravotní ústav (zdroj: NZIP)