Máme tu mámu a tátu, z nichž už ani jeden nemůže být tím jediným, kdo všechno rozhodne. A tak od maminek často slyším, jak říkají o partnerovi: „Přece vidí, co je potřeba. To mu to nedojde? Nebo to dělá naschvál? Nebo je tak línej?“ A tatínkovi běží hlavou: „To nevidí, jak jsem unavenej, když jsem celej den v práci? To si nemůže ty věci zařídit sama, když je furt doma? Myslí si snad, že ty peníze rostou na stromě?“

Dítě však v danou chvíli potřebuje vidět, že se umíme dohodnout. Potřebuje vidět, kdo v danou situaci rozhoduje. Existuje několik modelů, které můžete kombinovat. Hlavní je se domluvit, kdo je pro danou situaci „kapitánem“.

Rodiče navzájem nenesou odpovědnost za chování druhého rodiče

Často mezi rodiči vzniká problém, že se vzájemně usměrňují, kdo co smí a nesmí dětem říkat. Naše možnost plně ovlivnit, jakým rodičem bude náš partner, ale skončila ve chvíli, kdy se stal druhým rodičem našich dětí. Pak už nám nezbývá, než nechat na něm, jakým tátou nebo jakou mámou chce svému dítěti být. Můžeme si o tom povídat, zkoušet vést debatu, ale nakonec to nechat na tom, kdo má děti v dané chvíli na starost. Samozřejmě toto neplatí, pokud by druhý rodič dítěti opravdu ubližoval. Tam už by bylo třeba využít pomoci odborníků.

V něčem může být shoda. Ale nemusí přece být ve všem. Dětem různost našich přístupů umožňuje vybírat z různých strategií, které pak mohou podle svých zkušeností různě kombinovat, upravovat a vylepšovat. Do vlastní dospělosti si pak mohou vybrat jen ty nejlepší.

Jak na to?

Rozdělení kompetencí podle času

Jednou z možností, jak to tedy řešit, je zavedení pravidla, že kdo zrovna má děti na starost, ten rozhoduje. Tato varianta má většinou intuitivní nepromyšlený charakter, což vůbec není špatně.

Někdy se dostáváme do pasti, protože si myslíme, že když jsme oba rodiče doma, oba rozhodujeme a staráme se o děti. To ale někdy úplně nefunguje. Oba dva vydávají energii a oba mají pocit, že se věnují dětem. Když si pak jeden řekne o prostor, že něco potřebuje dělat bez dětí, má ten druhý pocit, že se doteď o děti také staral a že by „volno“ potřeboval sám.

Proto se osvědčuje spíše jasné rozdělení toho, kdo je zrovna odpovědný za děti a jejich program. A ten druhý se k programu buď přidá, nebo ne. Pokud se přidá, pak se plně podřizuje pravidlům toho, kdo nese odpovědnost.

Rodiče se tedy domluví, kdo bude u dětí v daném čase všechno rozhodovat, kdo je v danou chvíli kapitán. Je tedy potřeba jasným signálem rozdělit, ve kterých časech rozhoduje jeden a ve kterých ten druhý. Důležité přitom je, abychom si přesně vyjasnili, čím se odpovědnost předává. Příchodem tatínka, babičky, chůvy? Nejlepší je to zvlášť z počátku opravdu udělat nějakým viditelným signálem, třeba předání pomyslných „klíčků od dětí“.

Pokud je tedy čas, kdy situace rozhoduje táta, je potřeba, aby maminka řekla dětem předem: „Za chvíli odcházím na jógu. Budete trávit čas s tatínkem. Potřebujete před mým odchodem ještě něco ode mne?“ A pak když je čas odchodu, znovu to maminka s dětmi probere: „Já už se jdu chystat, tak už se se vším obracejte na tatínka.“ A když tatínek vidí, že mu děti unikají za maminkou, potvrdí toto pravidlo: „Maminka už se chystá odejít, tak jestli něco potřebujete, já to s vámi vyřeším.“

Rozdělení kompetencí podle oblastí

Jak děti rostou, většinou se začne osvědčovat jiný model. Rodiče si rozdělí sporné oblasti tak, aby každý z nich měl možnost rozhodovat jak příjemné, tak nepříjemné oblasti. A aby rozdělení oblastí bylo zhruba vyrovnané.

Jsou zde například dvě oblasti, ve kterých rodiče často zažívají bezmoc. První z nich je nastavení množství všeho, co je navíc. Například kapesné, sladkosti, u starších dětí pak například nový mobil nebo značkové oblečení. Druhým tématem čas na obrazovkách. U obou oblastí platí, že když to dětem dopřejeme, vnímají to jako odměnu. Když jim to omezíme, vnímají to jako trest. Proto doporučuji rodičům, aby si každý z nich vzal jedno téma na starost od začátku do konce. Tím můžeme docílit konzistentního přístupu, který děti potřebují.

Jak konkrétně na to? Každý si vezme na starost jednu z těchto oblastí a v té nastaví pravidla. S partnerem to probere a zdůvodní. Když si třeba vezme čas na obrazovkách na starost tatínek, je to pro maminku náročnější, když je s dětmi sama a nemůže děti poslat za tatínkem. Pomůže však, když ale od partnera ví, kolik času děti smějí v daném dni koukat do displejů. Když začnou děti smlouvat, že to chtějí protahovat, může jim maminka říct: „Chápu, že byste toho chtěly víc. Tohle ale rozhoduje tatínek. Bez jeho souhlasu vám to nemůžu dovolit. Je to jeho odpovědnost. Až tatínek přijde, můžete to znovu otevřít, jestli pořád platí domluvená pravidla, nebo jestli je chce tatínek nějak měnit.“

V každé oblasti, kde tedy rodiče nemají absolutní shodu, je nutné se domluvit, kdo bude za danou oblast nést odpovědnost, tedy kdo bude kapitán.

Autor: Alžběta Skleničková, www.alzbeta.eu