Náhradní rodiče často řeší otázku, zda přijmout dítě jiného etnika. Co pro vás z hlediska genetiky etnikum vlastně znamená? Co se kromě barvy kůže všechno dědí?

Zde najdete úvodní článek série, kde je mimo jiné užitečný slovníček odborných pojmů, které jsou zde používány.

Kultura – a to nejen kultura rodinného prostředí, ale z velké části ta, kterou přebíráme během rané puberty a dospívání, určuje mnohem více než geny to, kým jsme, jak se chováme, jak máme seřazené priority.

Genetické rozdíly mezi vzdálenými populacemi zodpovídají převážně za morfologické vnější znaky, které se právě výchovou ani náhodnými životními zkušenostmi příliš ovlivnit nedají. Co se týče třeba extraverze, introverze nebo svědomitosti, natož té jejich části, která je ovlivněna geneticky, je pravděpodobně větší rozdíl mezi vámi a vaším sousedem, než je rozdíl mezi průměrným Čechem a průměrným Portugalcem. Všechny populace totiž vykazují značnou úroveň vnitropopulační variability. Vezměme si třeba různé subkultury v rámci jednoho stát – jsou třeba punkeři a hiphopeři stejné etnikum? Nebo lidé, co hrají salónní jazz?

Kultura – a to nejen kultura rodinného prostředí, ale z velké části ta, kterou přebíráme během rané puberty a dospívání, určuje mnohem více než geny to, kým jsme, jak se chováme, jak máme seřazené priority. Lidé vlastně vynalezli dědičnost kulturní – to je trochu zavádějící, neboť jistou kulturní dědičnost mají i jiná zvířata. Sloni, zpěvní ptáci nebo nejrůznější primáti se od sebe navzájem učí, předávají si řadu vlastností sociálně, a ne geneticky, ale u člověka se z toho stala hlavní superschopnost. 

Zajímavá je také úvaha, jak moc příslušníky různých etnik (nebo třeba indických kast) neurčuje jejich vlastní identifikace se skupinou, do které se narodili, ale mínění, které má o jejich skupině okolí. Již poměrně dlouho se ví, že atraktivnější lidé mívají jako děti lepší známky, a i v dospělosti jsou úspěšnější a přívětivější. Přímočaré vysvětlení spočívá v tom, že atraktivní člověk, kterého okolí automaticky vnímá jako hodnějšího a upřímnějšího, dostane častěji v dětství ještě jednu šanci, neboť učitelé i spolužáci k němu budou přistupovat shovívavěji.

Takové drobné rozdíly se časem nasčítají a vedou k tomu, že ten, koho okolí považuje za problémového, se problémovým stane, a že ten, koho považuje za dobráka, se stane dobrákem.

Lidé mají patrně tendenci škatulkovat osoby ve svém okolí i na základě morfologických rysů, což nejvíce vystoupí do popředí ve velmi etnicky homogenních společnostech, jako je ta naše. V Česku je totiž Rom automaticky klasifikován jako Rom, kdežto na předměstí Bostonu nebo na Blízkém východě by nikomu vůbec nebylo jasné, ke které větvi mnoha semitských nebo indoevropských kmenů vlastně patří. I pokud nebudou rodiče své dítě nijak etnicky zatěžovat a předají mu základy tolerantní nadnárodní kultury globálních elit, může to být málo platné, pokud k němu bude učitel i spolužáci automaticky přistupovat na základě předsudků, které jim případně vštípili jejich rodiče.

Šance na dlouhodobou pohodu se zvýší, pokud se nám podaří umístit dítě do školy plné osvícených učitelů, kteří už dávno nejsou zakořeněni v podhoubí předsudků a stereotypů, ideálně do školy, kam chodí variabilní kolektiv dětí pocházejících z různých koutů světa. V takové škole se dítě nemůže spolehnout na předpřipravené národnostní nálepky a naučí se vnímat vlastní jedinečnost v první řadě jako jedinečnost osobní, a ne jako výjimečnost plynoucí z příslušnosti k nějaké skupině obyvatel.

Řeknu to takto:

Kdo si myslí, že jeho dítě bude zlobivé, pravděpodobně se dočká zlobivého dítěte. Chováme se zkrátka tak, jak od nás okolí očekává. Asi to známe všichni. Například já, když jsem ve společnosti zahraničních přátel, mám tendenci chovat se více jako typický Čech, nebo ještě spíš tak, jak si oni představují typického Čecha, a musím si dávat pozor, abych tomu nešel moc naproti; abych neměl pocit, že jen hraju nějakou roli. Podobně když se po delší době potkám s kamarády ze střední školy, směřuji k chování jakéhosi „typického vědce“, ačkoliv se tak schematicky ve společnosti kolegů vůbec nechovám. Už to, že o takových jevech víme, nám do značné míry dovolí jim účinně předcházet.

Co ovlivňuje genetika ve vztahu k etniku dítěte, může dítě zdědit určitý charakter, povahu a způsob chování, tedy vlastnosti, které jsou s určitými etniky obecně spojované?

Jak jsem říkal, vlastnosti etnika jsou převážně kulturně předávané. Jistě, existují mírné rozdíly v průměrném genetickém složení mezi různými populacemi, ale jejich vliv na důležité osobnostní charakteristiky je přinejmenším diskutabilní. Třeba málokdo ví, že celá Afrika je geneticky rozrůzněnější než celý zbytek světa včetně Číňanů, Apačů a Francouzů. To samozřejmě neznamená, že by v Africe nebyl rasismus – samozřejmě tam je, ačkoliv třeba tolik nesouvisí s barvou pokožky; třeba Bantuové, což je zajímavá skupina v mnohém připomínající eurasijské Indoevropany, která vynalezla snad nezávisle na zbytku světa zemědělství, tavení železa a spoustu dalších věcí, si o Pygmejích nemyslí nic pěkného. Po odvezení velmi rozdílných lidí do Ameriky v rámci obchodu s otroky pro ně nevzdělaní Evropané vymysleli jedinou kategorii jakéhosi virtuálního Afroameričana, prototypického černocha, a už jim to zůstalo.

Vždycky je dobré změnit si předsudek v hlavě anekdotou nebo protipříkladem. Snadno si vybavíme celou řadu Romů, kteří se bez problémů prosadili i podle standardních měřítek, které na ně, možná zbytečně, česká majorita klade. A všichni známe etnické Čechy, co nechodí do práce, a přesto najdou po kapsách vždycky dost peněz na pivo.

Co se týče barvy pokožky, je známé, že melanin, tmavé kožní barvivo, a adrenalin leží na stejné syntetizační dráze, takže na představě chladných blonďatých seveřanů a temperamentních Italů nebo Romů snad bude i něco fyziologického, ačkoliv vyšší koncentrace melaninu v pokožce obyvatel jižních oblastí je primárně způsobena selekcí na odolnost proti UV záření, a ne na charakterové vlastnosti.

Ale i kdybychom se podívali čistě na barvu pleti – nejtmavší Češi nebo Germáni jsou tmavší než světlí Romové. Lidé nemají tendenci soudit své spoluobčany jen na základě barvy kůže, ale na základě přisuzovaných etnických kategorií, která závisí na spoustě morfologických charakteristik. Ostatně stačí se podívat do historie – nemyslím si, že Skandinávci měli pověst klidných Evropských úředníků v období vikingských výbojů – a to byli stejně blonďatí, jako jsou dnes.

Autor: evoluční biolog Petr Tureček (zdroj: Dobrá rodina o.p.s.)