Většina rodičů chápe, že škola je pro děti poměrně náročným prostředím, kde mohou zažívat dost stresu. A tak o děti projevují po příchodu ze školy zájem. Jenže když se zeptají, jak bylo dneska ve škole, děti jim zpravidla jen zabručí: „Nic“ nebo „Dobrý.“

Než se tedy dostaneme k tématům, která souvisejí se školou, než začneme řešit úkoly a kroužky, je důležité nejdřív s dítětem navázat zpátky vztah a pomoci mu uvolnit nahromaděné napětí. Právě děti v náhradní rodinné péči často ve škole zažívají značný stres. Konečně jim skončila škola a my je první otázkou do stresu vrátíme. Tomu se pak přirozeně brání tím, že nás odbydou co nejkratší odpovědí.

Každé dítě má méně či více specifické potřeby, navíc může mít jiné pocity v závislosti na tom, co se zrovna ten den ve škole stalo, proto je vhodné ladit se na dítě a zvážit, jaký přístup by danému dítěti nejvíce pomohl v uvolnění a otevřenosti.

Tip 1: Vřelé uvítání

Je úžasné se opravdu soustředit na první uvítání dítěte, které by mělo být vřelé, veselé a radostné. Pokud se vám to podaří, tak i s objetím. Dodejte dítěti energii a pocit bezpečí a přijetí tím, že upřímně vyjádříte: „Tak už ti skončila škola? No super, ráda tě vidím!“

Tip 2: Uvolnění napětí pohybem

Děti většinou nejdřív potřebují uvolnit nahromaděné napětí. Proto můžeme jít ze školy s dítětem pěšky a vymyslet rovnou nějaký způsob, jak se může dítě vyhopsat. Buďme hraví a nápadití. V bezpečné části trasy si třeba můžeme zahrát i na babu. Nebo si můžete pustit písničky, zatancovat si. Vypozorujte, co přesně pomáhá vašemu dítěti.

Tip 3: Uvolnění napětí příhodou

Když se s dítětem přivítáme, můžeme taky rovnou nadšeně začít vyprávět něco, co se nám přihodilo. Ideálně nějakou příhodu, kde jsme se sami znemožnili: „To jsem rád/a, že jsi zpátky. Já ti musím něco vyprávět! Představ si, že jsem dneska v práci převrhl/a na poradě hrnek a polil/a jsem pana ředitele kafem! To bylo něco!“

Tip 4: Navázání na téma, které jsme řešili před odchodem dítěte

Někdy pomůže, když si rodič zapamatuje, co dítě řešilo, když do školy odcházelo. Nejlépe něco, co se vůbec netýkalo školy: „Tak co, dolepíš si odpoledne ten domeček, co jsi začal vyrábět?“

Případně se můžete zeptat na něco, co se týkalo vztahů se spolužáky nebo konkrétní obavy dítěte z písemky či z nějakého učitele: „Tak jak to dneska šlo s Aničkou, už na tebe byla milejší?“ nebo „Tak co ten angličtinář? Vážně vám dneska dal tu písemku?“ Buďte s dítětem na jedné lodi, jen ho nechte sdílet, jak čas ve škole prožilo. Naší rolí není obhajovat školu, ale zajímat se o to, co dítě prožilo a jak to zvládlo.

I tak nás někdy dítě odbyde odpovědí: „Jo, dobrý,“ ale vnitřně ocení, že jste na jeho obavu nebo starost nezapomněli.

Tip 5: Oboustranně zajímavé téma

Místo otázek na prospěch můžeme začít hovor s dítětem tím, že začneme mluvit o něčem, co nás zajímá oba: „To jsem rád/a, že jsi doma. Chci ti něco říct. Víš, jak jsme byli v té chalupě v Krkonoších? Tak mi dneska volali, že tam budou mít letos i koně.“

Případně můžeme začít hovor tím, že se dítěte zeptáme na něco, o čem má dítě dobrý přehled: „To jsem ráda, že jsi ze školy doma. Celé dopoledne se tě chci zeptat, jak se jmenuje ten zpěvák, co jsme ho včera poslouchali v autě. A on je Američan nebo Angličan?“

Tip 6: Společné plány

K navázání hovoru můžeme také vymyslet konkrétní otázku směřovanou k plánovanému programu, na který se dítě těší: „To je dobře, že už jsi doma. Hele, chtěla jsem se zeptat, chtěl/a by ses o víkendu jet koupat?“

Tip 7: Společná manuální práce

Někdy může být užitečné mít připravenou nějakou manuální práci, kterou začnete dělat, když dítě přijde domů. A nenásilně dítě k činnosti pozvete. Většinou je dobré začít jen nějakým malým úkolem: „Prosím tě, podáš mi ten hrnec na brambory?“ Děti se s námi pak někdy u takové činnosti zastaví a vzniká prostor probrat i to, co se dělo ve škole mezi spolužáky. Aby se k nám dítě přidalo, je potřeba danou manuální činnost dělat v pohodě. Jsme-li vystresovaní, dítě se bude snažit uniknout z naší přítomnosti.

Tip 8: Jak mluvit o škole

Dětem pomáhá, když škola není jediné téma, které rodiče zajímá. Může pak mít pocit, že je přijímané jen tehdy, když má dobré výsledky. Je tedy šikovné zařadit to téma do hovoru až později a přirozeně: „Jéé, já se tě ani nezeptala, jak se ti dneska dařilo ve škole? Bylo to dobrý nebo náročný?“ Když dítě odpoví, doptejte se dál: „Aháá, náročný? Kvůli učitelům nebo kvůli spolužákům?“ A dále rozvíjejte to, co dítě sdělí. Zkuste sdělení dítěte nehodnotit, jen se doptávat zvídavě dál. Když vydržíte, většinou dítě samo zhodnotí to, co se mu stalo nebo co kdo udělal.

Tip 9: Jak reagovat na horší známky

Když se dětí ptáme na známky, rády se pochlubí jedničkou. Když jsou ale známky horší, většinou se takovému hovoru úplně vyhýbají, protože se bojí, že je budeme poučovat nebo kárat. Hodnocení už ale děti v podobě špatné známky dostaly, a tak nechtějí další.

Proto se dá v takových situacích reagovat jinak. Když dítě řekne, jakou známku z písemky dostalo, můžeme se ho rovnou zeptat s hravou intonací v hlase: „A to máme radost, nebo jsme smutní?“ Většinou se při této otázce dítě trochu usměje a pak vám zareaguje velmi dobrou reflexí toho, jak známku vnímá, zda ji považuje za spravedlivou, zda pro to udělalo dost.

Tip 10: Místo a čas na úkoly

Na zvládnutí domácích úkolů můžeme zkusit najít místo, kde bude dítě dělat úkoly s chutí. Není totiž vždycky nutné sedět při tom u stolu. Některé věci se dají procvičovat cestou na kroužek, na houpačce venku, na stromě nebo ve vaně. Dítě tak rovnou uvolňuje napětí, které se mu soustředěním hromadí.

Dejte si na úkoly časový limit a pak dítě motivujte k tomu, co bude následovat: „Jen co to bude hotový, uděláme si palačinky!“ Když se dítě na úkoly nesoustředí, je někdy lepší to přerušit nějakou manuální činností a pak se k úkolu vrátit. Můžete si k tomu zapnout stopky nebo kuchyňskou minutku, a když zazvoní, říct: „Tak teď už nesmíme pokračovat. Budík řekl, že si musíme dát pauzu.“

Často se dětí ptáme na úkoly ve chvíli, kdy sami chceme jít něco řešit, takže děti nám neodpovídají už proto, že necítí náš klid, plný zájem a podporu. Můžeme tedy začít tím, že s dítětem půjdeme do obýváku, kde si společně sedneme na koberec, vybalíme školní batoh a nejdřív vůbec zjistíme, co je ten den potřeba udělat. Když jsme u toho netrpěliví, odrazujeme tím dítě od toho, aby se úkolům chtělo věnovat. Řada dětí navíc pořádně neví, jak úkol udělat. A tak stojí za to mu pomoci se v zadání vůbec zorientovat. Můžeme být v roli těch, kteří zadání neznají, a jen se doptávat: „Hele, a co máte udělat? Tohle cvičení? Aháá, a víš, jak na to?“ Případně si to nechte dovysvětlit: „Já bych vůbec nevěděla, jak se to má spočítat. Co se má sečíst?“ A když už dítě úkolu rozumí, můžete ho pak někdy i nechat, ať ho vypracuje samo.

Škola je jen jedna část života dětí

Povídejte si s dětmi i o jiných věcech než jen o škole. Zejména pokud chodíte do práce a máte na sebe čas už jen v podvečer nebo večer, nezapomínejte si vyprávět další zážitky, sdílejte svoje plány, sny a představy, hrajte si hry a užívejte si společný čas.

Zdroj: Rodinná síť, otevřený „informační hub“ náhradní rodinné péče v ČR