Deniso, po práci v rádiu touží poměrně dost lidí, nebo se mi to alespoň tak zdá, jak jste se k ní dostala a co Vás na ní nejvíce baví?

Do rozhlasu jsem přišla, když před osmi lety hledali posilu do Rádia Junior. A tu krásnou zprávu, že tam někoho hledají mi přinesla maminka, která pracuje v rozhlase celý život. Tehdejší šéfredaktorka Šárka Fenyková mě vlídně přijala a hodně mě toho naučila.

A co mě na práci v rádiu baví? Že se tam člověk setká se zajímavými tématy, úžasnými lidmi a v mém případě i se super dětmi. Že sedím v báječném puntíkovaném studiu a povídám si o něčem, co mě zajímá a zároveň to snad baví i ty, kteří nás poslouchají.

Zní to jako práce snů. Co Vás spojuje s regionem, kde působíte?

Tady musím použít množné číslo – regiony. Začala bych v Posázaví, kde jsem vyrůstala. Tam se teď procházím s velkou melancholií a i když tam už nepůsobím, v Sázavě vznikly moje první texty a nápady. Potom jsem žila v Praze, se kterou mě stále pojí práce nejen v rádiu. A teď tři roky žijeme s rodinou na vsi u Nymburka, kde jsem moc spokojená. A mám radost, že jsem se už byla víckrát podívat v místní škole a číst dětem, pro které jsem napsala i dvě malé pohádky do místního tisku. Takže v nymburském regionu se právě zabydluju.

A kde pro tvorbu svých pořadů, pohádek, nebo knížek hledáte inspiraci?

Vysílám a píšu pro děti, takže inspirace jde často právě od nich. Ale taky na mě leccos vykoukne na sítích, nebo mě inspiruje fotka, vůně, pocit… jak kdy. 

Ano, to je fakt, že děti jsou věčnou inspirací, také asi tvoří většinu Vašich posluchačů. Jaký k nim máte vztah a na co se Vás nejvíce ptají? 

Posluchači Rádia Junior jsou super děti. Dobře to vím, protože píšou emaily a volají a fajn se s nimi povídá. Stejně tak mám radost ze svých čtenářů samozřejmě. Jsem nadšená, když mi dá někdo vědět, že se mu líbila některá z mých knížek. Takže k nim mám láskyplný vztah. Spoustu z nich znám jménem.

Většinou se ptají zda jsem potkala tu, či onu známou osobnost a já popravdě odpovídám.

To je milé. Je vidět, že si svých posluchačů a čtenářů opravdu vážíte. A co Vaše zkušenosti nebo zážitky z terénu - přímé přenosy či reportáže z událostí?

Přímé přenosy jsou divočina a adrenalin a člověk si je užije a pak je hodně rád, když všechno dobře dopadne. Rádio Junior jezdí na Zlín Film Fest, Svět knihy, Jičín město pohádky a tak dále a tam si takové zážitky pořídíte. Můj zatím nejnáročnější přímý přenos bylo živé čtyřhodinové sólo vysílání právě ze zlínského parku, kde se za tu dobu vystřídalo u mikrofonu sedmdesát hostů. A ač nejsem zrovna reportér, taky jsem reportáže natáčela, samozřejmě.

Na takové akce je určitě je potřeba pořádná dávka kuráže, podobně jako postavit se různým výzvám, s nimiž se v životě setkáváme. Které téma pro Vás bylo při vysílání v rádiu dosud tou největší výzvou a z jakého důvodu?

Když za mnou přišel fajn kluk, že by rád vysílal na téma: Můj rodič je vážně nemocný a není možná léčba… Chtěl poradit ostatním dětem, které jsou třeba ve stejné situaci jako on. Když mluvíte o takovém tématu na dětské stanici je samozřejmě třeba mít oporu v psychologovi, ale i moderátor musí opatrně volit slova a odhadnout kondici hosta… Poctivě jsme se připravili a vysílání se, myslím, povedlo.

Tedy, o  takto citlivé věci nebývá snadné mluvit s dospělým, natož s dítětem. Práce v rádiu pro Vás evidentně není jenom prací, ale, řekněme, i posláním. Co vlastně chcete svým posluchačům předat? Jaké cíle si při moderování svých pořadů kladete?

Když vysílám pondělní vážnější témata, chci jim předat hlavně informace. Že když není dobře, mají děti takové a takové možnosti řešení. V pondělí jsou se mnou ve studiu odborníci – psychologové, psychoterapeuti, kteří významně pomáhají.

Ve středu potom vysílám se zajímavými lidmi z oblasti kultury, takže ve středu se bavíme.

A ještě vysílám autorský pořad Totál talkshow, který stejně jako odpoledne moderuju spolu s dětmi. To je talkshow, kde si povídáme se všemi, kteří mají chuť si povídat. O sportu, fotkách, Zuškách, muzikálech, o přírodě, o spánku, o knížkách, o dracích...

To je fajn, že vážná témata vyvažují ta odlehčená. Smutné situace k životu zkrátka patří, ale stejně tak k nim patří i ty veselé, které nás povzbuzují a motivují. A když jsme u té motivace a různorodosti, Vy sama jste taková „multifunkční“ žena a kromě práce v rádiu máte spoustu dalších aktivit. Prozradíte, jaké to jsou, a jak potom vypadá takový Váš typický pracovní den?

Jsem spisovatelka a moderátorka na volné noze. To znamená, že moje pracovní dny nevypadají stejně. Záleží na tom, zda jsem doma a píšu, nebo úřaduju, anebo zda jsem na cestách. Když jsem doma a píšu, tak v tuto chvíli buď další knížku anebo scénáře na budoucí vysílání, malou pohádku do časopisu, anebo si domlouvám hosty do vysílání, vymýšlím témata, domlouvám si autorská čtení atd. A v den cestovní jedu buď vysílat, nebo na autorské čtení, na workshop, nebo moderovat nějakou akci.

No, opravdu multifunkční … Ale po náročné práci zasloužený odpočinek. Jak relaxujete po takhle aktivním, nebo možná až akčním, pracovním dni? A máte nějaké koníčky?

Hodně zpívám. Dívám se na oblíbené filmy. Ráda si zahraju ping pong. Ale v mém případě je práce i koníčkem.

Tomu říkám ideální stav, když se práce a koníčky propojí. A v souvislosti s Vaší prací, jaká je podle Vás role rozhlasu v době sociálních sítí a dalších digitálních médií?

Vidím v téhle době rozhlas jako osvědčenou mediální autoritu, která umí i svěží moderní obsah.  Ve světě sociálních sítí a digitálních médií vnímám rozhlas jako mentora, kterému se dá věřit.

To je zajímavý postřeh. A co pro vás osobně znamená být ženou v médiích?

Moje cesta v médiích – začala jsem v malé regionální televizi, potom jsem psala do časopisů a teď pracuju pro rozhlas. A většinou nebylo podstatné, zda jsem žena nebo muž v médiích. Jediné zklamání pro mě byl návrat po mateřské, kdy se se mnou jednalo jako s budoucím zaměstnancem, který má teprve dokázat své kvality. Přičemž v archivu byly po osmi letech práce pro vydavatelství stovky mých článků a rozhovorů…

Ano, to je, bohužel, stále palčivé téma – předsudky a dokazování profesních kvalit. Práce před mateřskou, jako by byla zapomenuta. Ale to je na jiné povídání ... Z Vaší práce je zcela jasně patrné, že jste profesionálkou s bohatými zkušenostmi a jedete na plný plyn. Kde se vidíte třeba za deset let. Jaké jsou Vaše plány do budoucnosti – osobní i pracovní?

Určitě budu psát a moderovat, jen bude záležet v jakém poměru. Těším se na všechny výzvy budoucí. Plány nemám. Jen přání, aby dobro nakonec vždycky přemohlo zlo, jak je to v pohádkách.

Tak, pod takové přání se velmi ráda podepíši. Vám jsou pohádky vlastně velmi blízké, sama je totiž píšete a čtete. Už jste to i zmínila. Jak Vás napadlo psát pohádky. Bylo to kvůli Vaší dceři nebo ještě dříve?

Když se podívám o hodně let zpátky, první pohádku O králi všech moří jsem napsala ve druhé třídě. Ale ano, víc jsem se do pohádek pustila, když se narodila dcera. Od té doby vznikly tři knížky: Tajemství planety Dor – sci-fi pro větší děti, a pro čtenáře začátečníky Kůň do města speciál a Zahradnictví u Přítele. Spolu s kolegy spisovateli jsme vloni taky vypustili Pohádkový advent, kde jsou tři moje pohádky, tentokrát klasicky vyprávěné. A kromě knížek jsem pro děti napsala pět Hajajů – tedy rozhlasových večerníčků, špionážní detektivku Blanche, dvě stě dílů Ušounovy pohádkové školky… a mnoho dalšího.  A právě teď se chystá Kůň do města speciál 2., protože děti zajímalo, jak to bylo s hlavními hrdiny dál.

Krásné, to je úctyhodný seznam a malí čtenáři  (i jejich rodiče) se mají na co těšit.

Deniso, moc Vám děkuji za příjemný a inspirativní rozhovor. Bylo mi velkou ctí i radostí, protože Vaše energie a optimismus jsou, v dobrém slova smyslu, přímo nakažlivé. Myslím, že někteří čtenáři už ladí Rádio Junior, aby si Vaše pořady poslechli, nebo zkoumají, kde seženou Vaše knížky.  

Těšíme se na další setkání.

Autor: redakce eMaminy